Deník idiotky: Řídím, řídíš, řídíme

Jedu, jedu, jedu jáááá! Jedu jáááá! Uhni!!! Idiote! To je vůl…
Inu, ano. Je to tak. Dlouho jsem o tom jen mluvila a nevěděla, kdy opravdu a reálně si ji udělám. Ano, řeč je skutečně o autoškole.
Počáteční problémy při výběru školy samotné vystřídalo nadšení ze zítřejšího prvního setkání, při kterém nám sdělí instrukce, a v podstatě již práce pomalu začíná.
Stále mám čas na to najít si práci a kdy jindy si udělat řidičák než právě teď, dokud ještě nemusím být od rána do večera v práci? Nikdy. Teď. Jiné verze by sloužily jen k odkládání a to, jak víme, k ničemu nevede. Nebo alespoň u mě ne.
Když jsem si tedy vyplňovala v mých téměř 27 letech rmulář, připadala jsem si na jednu stranu neuvěřitelně stará. „SOUHLAS ZÁKONNÉHO ZÁSTUPCE„. Přesně si pamatuju na tu dobu, kdy si ve škole na střední dělala řidičák víc jak polovina mých nezletilých spolužáků a mě to tehdy vůbec nezajímalo. „Stejně nemám auto!“ Oni ho (stejně jako asi většina lidí v té i jiné době) chtěli mít hned z několika důvodů:

Může se to hodit.
Budu mít auto od našich.
Cítím se dospěleji.

 
A teď je otázka – budu se po něm cítit dospělácky? Je to zase jedna z těch věcí, co by mě mohla posunout dále? Co mě vlastně činí dospělou?
Dnes už to beru spíš jako nedílnou součást pracovního i lidského života a moje motivace je o 10 let později spíše taková:

Zajet si kdykoliv nakoupit a nemuset se s tím tahat přeplněnou MHD.
Jezdit na výlety.
Převzít plnou zodpovědnost.

 
Takže, s chutí do toho, do konce dubna (snad) hotovo!
 
PS: Dospělými nás činí naše skutky a činy, nikoliv řidičský průkaz a jiné věci… Ale o tom už jsem kdysi psala…