Cesta z pekla domácího násilí: Příběh o strachu, naději a vítězství nad tyranií
Byla jsem týranou ženou
Ženou vyděšenou.
Ženou ustaranou.
Ženou nešťastnou.
Ženou zoufalou.
Ženou falešnou.
Ženou matkou.
Ženou bez peněz.
Ženou těhotnou.
Ženou kojící.
Ženou plačící.
Ženou křičící.
Ženou žadonící.
Ženou, kterou nikdo neslyší.
Ženou, která v noci bolestí a beznadějí řvala do polštáře.
Ženou, která chtěla zemřít.
Ženou, která neměla peníze na chleba pro své děti.
Ženou, která neměla peníze na nájem.
Ženou, která neměla na základní potřeby své rodiny.
Ženou, která neměla na poplatek v nemocnici.
Ženou, která se styděla za svůj život.
Ženou, která se styděla za svůj domov.
Ženou, která se styděla za to, že je ženou.
Ženou, která si nepřála být ženou.
Ženou, která si přála být silná. Fyzicky silná, aby dokázala přemoci svého muže.
Ženou, která se každý den bála svého muže.
Ženou, která se každý den bála o své děti.
Ženou, která se každý den bála o život.
Takovou ženou jsem byla do roku 2012. Ještě dnes, když na to vzpomínám, když píšu tyto řádky, cítím, jak se mi do očí derou slzy. Bylo to tak těžké.
Bylo těžké odejít a bylo těžké zůstat.
Trvalo to příliš dlouho. Kdo to nezažil, nepochopí.
Zkušenost je nepřenosná.
Nikdy bych nevěřila, že se to může stát zrovna mně! Vždycky jsem byla silná. Vždycky jsem si tvrdě šla za svým. Vždycky jsem věděla, že jednou změním svět. Opravdu?! Opravdu jsem byla taková?
Dlouho jsem si to myslela. Dlouho jsem tomu věřila.
Až do okamžiku, než jsem potkala jeho.
Změnil mi život.
Změnil můj pohled na život.
A málem mi ho i vzal.
Houpající, puštěný fén nad hladinou napuštěné vany, plné horké vody, kterou mi připravil, abych si odpočinula. Jeho děsivý úšklebek, když se mě zeptal, zda tam má ten fén hodit, nikdy nezapomenu.
„Klidně,“ odpověděla jsem tehdy a snažila se tvářit co nejklidněji. Strachy jsem se ani nepohnula a myslela jsem, že se snad hrůzou počůrám.
Jestli mě chceš zabít, stejně na tom nic nezměním. Nemám šanci být z vody venku dřív, než ty pustíš fén. A pokud tu mám teď umřít, nedopřeju ti tu radost, vidět mě vystrašenou a žadonící o život. Děti byly vedle v pokoji. O tom, co se dělo za zavřenými dveřmi koupelny, neměly v tu chvíli ani ponětí.
Je mi zle a chce se mi zvracet, když si vybavím tu chvíli.
Proč jsem od něj neodešla? Jak jsem mohla být tak blbá? Jak jsem si to mohla nechat líbit? Proč jsem tak dlouho žila s tyranem?
Takové otázky dostávám od čtenářek a čtenářů mé knihy Cesta ze dna vzhůru.
A taky ke mně přicházejí děkovné zprávy od těch, kteří se s podobným problémem setkali. Pomáhá jim to otevřít oči a odejít, dokud je ještě čas.
Jsem vděčná za každou takovou reakci. Děkuji všem, kteří „obdivují“ moji odvahu jít s kůží na trh.
Věřte, že to nebylo snadné. Otevřít všechny ty nezahojené rány a nechat vás čtenáře, abyste nahlédli do mého nejniternějšího koutku duše.
Jednodušší by snad bylo uveřejnit svoji nahou fotografii na internetu, než svěřit celý svůj příběh stránkám knihy. Ale já věřím tomu, že síla slov je mocná. Že má kniha dokáže pomoci dalším ženám a mužům, kteří se ocitli v podobné situaci. Dodá potřebnou sebedůvěru, jistotu, touhu po lepším životě.
A pak je tu ještě další skupina lidí, pro které je kniha určena. Jsou to ti, kteří si nevědí rady s kamarádkou nebo dcerou, u které mají podezření na to, že se za dveřmi jejich domovů děje něco nepatřičného. Je nesmírně důležité mít vedle sebe někoho takového!!! Bez něho, nebo bez ní se totiž odchod nemusí nikdy podařit!
Pro mě, a mé děti, tímto „někým“, byla má nejlepší kamarádka Pavla S. Pavlínka byla tou, která mi dodala víru v to, že můžeme mít, spolu s mými dětmi, zase normální život. Že mám na to, postavit se znovu na své nohy.
A že mám na to, vybojovat svůj život zpátky!
Že všechny ty ponižující věci, které jsem celé ty roky od něj slýchala, nejsou pravdivé. Že jsem plnohodnotná bytost, která má právo žít svůj život po svém! Že on není JEDINÝ, kdo mě miluje!
Za to jí nikdy nepřestanu být vděčná. To ona zavolala mé mamince a pomohla zorganizovat útěk od tyrana.
To ona byla tou, která mezi sklenkou vína zaslechla mé tiché: „Ještě týden a už to nepřežiju.“
„Děkuju!“
Více o mém příběhu si můžete přečíst zde: http://www.be-inspirated.eu/sluzby-produkty/
Zdroj foto: Pixabay.com
