Boj s bolestí a smutkem: Cesta k uzdravení po ztrátě blízkého
Vlastně ani nevím co psát a proč to psát. Pomůže mi to snad nějak? Změní se něco v mém životě? Opět stojím na životní křižovatce a nevím, kterou cestou se dát, za čím jít, co dělat.
Jsem tak unavená, opotřebovaná, vysátá na dřeň. Mám pocit, že mi v životě nic nevyšlo, nic jsem nedokázala, ale pak mi dojde, že to není pocit, ale holá ničím nezahalená pravda, což mě docela děsí.
Nevím už, kdy jsem byla skutečně spokojená se svým životem, opravdu šťastná nebo zamilovaná. Připadám si jako polámaná plaňka v plotě či jedna z tisícihlavého stáda ovcí, které jde ani neví kam, nejspíš na porážku, prostě nic k ničemu.
Přitom jsem žila život, jako každá druhá žena. Narodila jsem se, chodila do školky, do školy, na střední (jsem vyučená švadlena). Ve 23 letech jsem se vdala, ve 24 porodila syna o tři roky později dceru. Žili jsme takový ten běžný životní kolotoč práce, rodina, splácení novomanželské půjčky.
Vše tak nějak šlapalo až jednoho dne manžel přišel o práci zrušili podnik, kde pracoval, vystřídal pak několik zaměstnání, než zakotvil docela spokojený v jedné japonské firmě, co tu začaly tehdy růst, jako houby po dešti. Bohužel se na něm zřejmě podepsal stres a po necelých 15 letech manželství ve svých 42 letech zemřel náhle na infarkt, mě bylo 38 let, dceři 11 a synovi 14. Docela krutá rána od života.
Nemá cenu popisovat, co jsme si prožili, kdo nezažil stejně, nepochopí. Snažili jsme se s tím nějak vypořádat, jak to jen šlo. Mě drželi nad vodou samozřejmě moje děti. Pro ty tu aspoň máma být musí, není nárok na nějaké bláhovosti, ikdyž černých myšlenek z té bolesti bylo dost.
Na mě to dopadlo tak, že jsem potřebovala změnu, po cca 19 letech za šicím strojem jsem dala výpověď a šla pracovat do marketu, po neshodě s vedením jsem po 3 letech odešla do menší samoobsluhy, tady jsem vydržela také asi 3 roky, celodenní směny, málo zákazníků, dny byly tak nekonečné, kolikrát k zešílení, a začalo to na mě padat, šílené změny nálad, výbuchy pláče se střídaly s výbuchy hněvu, ale spíše jen v mém nitru a nebo když u toho nikdo nebyl. Jsem introvert, takže vše dusím v sobě.
Hodně mi pomáhalo, že jsem ve volných chvílích tvořila, šila drobnosti z textilu, hračky, dekorace. Začalo to vlastně tím, že mi dcera řekla, že budu babičkou. Teď už mám měsíčního vnoučka. Bohužel žijí ve Švýcarsku, což je mi moc líto, ráda bych je měla u sebe.
No, ale to je zase jiná kapitola, jak se říká. Takže depkám utíkám změnami. Udělala jsem si živnostenský list na textilní výrobu. Našito jsem měla najednou plno věciček a co teď s tím. Mám profil na prodejním serveru www.fler.cz/duhovy-obchudek, bohužel zatím bez jediného prodaného zboží.
Pak jsem navštívila pár jarmarků v Praze, v Mostě a u nás v Litoměřicích. Největší úspěch jsem měla jednoznačně v Mostě, byla to úžasná akce se spoustou lidí a krásné odezvy zákazníků dospělých i dětí. Bohužel ne na každý jarmark člověka vezmou a také jsou všude různé podmínky ať už cena za pronájem místa či to, že musíte mít vlastní stánek a ještě k tomu dobový kostým.
Takže když to shrnu, nedaří se mi. Ikdyž jsem schopná šít od rána do večera, nemám odběr zboží. Oslovila jsem různé obchůdky, ale nebyl zájem nebo bych musela mít atest zboží, což jsou tisícikorunové náklady.
Tak tu sedím, ťukám do kláves a netuším, co a jestli vůbec z toho něco vzejde. Nerada fňukám, ikdyž pomůže, když se člověk vybrečí, uleví si, ale v podstatě to nic nezmění. Raději bych makala od rána do večera na něčem, co mi dělá radost a snad občas i jiným blízkým či vzdáleným lidičkám, dětičkám.
Zřejmě podotknete a co jiná práce, ale kde najít práci, která by Vám taky něco dávala, a ne jen nepředstavitelně ubíjela. Někdo to má jednoduché, jíst a platit pronájem, se musí, tak nad čím ženská vůbec přemýšlíš. To se snad lidičky teď ani neptejte, zase stojím na křižovatce…
Zdroj foto:Pixabay.com
