Po čase se dostávám k pokračování svého životního příběhu. Minulé vyprávění končilo začínajícícm podnikáním mojí osoby, jako majitelky obchodu s nábytkem. Spokojeně jsem si podnikala, dařilo se mi a já měla spokojený život. To bych ale nebyla já,kdyby to nevzalo opačný směr. V roce 2005 jsem podstoupila po úraze operaci páteře, pak následovali lázně v Třeboni, kde se stav zhoršil a já musela na druhou operaci.To se odehrálo v rozpětí 10 měsíců. Musela jsem si vzít do obchodu prodavačku, ale i tak se to ještě dalo zvládnout. Doufala jsem, že se uzdravím a vrátím se do normálního života. Vypadalo to nadějmě, ale pak přišel jeden špatný pohyb a já skončila jako ležák. Po třech týdnech v nemocnici, kde do mě píchali morfium, následovala další operce páteře s pevnou fixací. Operace trvala skoro 9 hodin a bylo to půl na půl, jestli budu chodit. Já se rozhodla kvůli dětem bojovat, a povedlo se. Po rehabilitaci v Kladrubech jsem začala znovu chodit, sice o francouských holích, ale chodit. Dál jsem na sobě makala a dnes chodím bez opory. Sice je to často se zaťatýma zubama, ale na první pohled nikdo nepozná že mám v zádech dvě destičky a osm šroubů. Bohužel jsem ze zravotních důvodů musela svůj vysněný obchod zavřít. Nebyla bych to ale já, kdybych se jen tak nechala položit na lopatky. Podařilo se mi obchod prodat, tak jak to stálo, včetně zásob. Fungovalo to ještě dalších 5 let. Já se pomalu dávala dohromady, ale moje manželství tuhle zkoušku nevydrželo. Přestože jsme si slíbily, že při sobě bude stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, realita byla jiná. Manžel si našel přítelkyni a já hrála dva roky druhé housle. Pokoušela jsem se vrátit do normálního života, začala jsem pracovat jako asistentka v kanceláři a při tom jsem se rozhodla studovat dálkově vysokou školu. Celé dva roky jsem neměla tušení, že se něco děje. Jeho kolegové byli však sdílnější a mě začaly chodit anonymní sms. Tak jsem na něj uhodila, vše zapřel a já mu uvěřila. V září jsme společně oslavili 20 let společného života a jeli na prodloužený víkend do Mariánek. Všechno bylo super a já věřila, že se to uklidnilo a bude spolu dalších minimálně 20 let. Jak možná tušíte opět se stal přesný opak. Přesně za měsíc se odstěhoval do bytu, který měl pronajatý již od srpna, takže víkend v mariánkách bylo jen divadlo. Stěhování proběhlo o víkendu, kdy já nic netušíc seděla ve škole, když jsem se vrátila, našla jseem doma dvě hysterické děti a vybraný byt. Vzal si co potřeboval. televizi, video, část obývací stěny, pohodvku, válendu, talíře, skleničky, hrnky, příbory, ručníky, povlečení, hrnce, stůl, židle, konferenční stolek, televizní stolek a dokonce i matrace z postelí. Vše si odstěhoval na přívěsném vozíku, který v té době byl již po dědictví můj a ještě si nechal auto, na kterénám moje matka přidala peníze. Odstěhoval se v říjnu, tedy přesně 28. října a já měla doma složenku na doplatek plynu cca 8 tisíc a doplatek elektřiny něco málo přes 12 tisíc. Neuměla jsem pustit plynový kotel, vyčistit komín, nic takového, to jsem vždy považovala za mužskou práci. Pomoc jsem tedy hledala u kamarádů, které jsem měla z dob manželství, ale většina se jich obrátila proti mně. Vrcholem všeho bylo, že mi manžel hned ráno zablokoval přístup na společný účet, kam jsem 20.10 dostala svoji výplatu. Bylo to hrozné sklamání, přesto jsem si řekla, že to nevzdám a svůj nový život jsem začínala s půjčkou 70 tisíc a né zrovna na malý úrok. Vše jsem z toho poplatila a dokoupila do bytu to co nám chybělo, hlavně dětem televizi. Opravdu jsem si tou dobou šáhla na dno svých sil a to jak fyzických, tak hlavně psychických. Bylo toho na mě moc. Pár kamarádů pomáhalo a po čase svitla naděje na nový vztah s jedním z nich. Bála jsem se co nato děti. Čekal mě opatrovnický soud kvůli dětem a určení vyživného, pak rozvodový soud. Děti to všechno nesly těžce, hlavně syn, kterému bylo necelých 10 let a táta pro něj byl vzorem. Dcera byla v prváku na střední. Vrcholem drzosti jsem považovala to co se snažil namluvit detěm, že za všechno můžu já, že jsem ho omezovala a kdybych ho odprosila, tak by se možná vrátil. To bylo ale pod mojí důstojnost, myslím si že snesu hodně, ale tohle už bylo fakt přes čáru. Den rozvodu nám vyšel paradoxně na 21. výročí svatby. Trval 5 minut a bylo po všem. Následovalo hádání o majetek, ale to zase až příště.
Všem vám děkuji, za podporu a reakce na moji zpověď
