S blížícími se čarodkami se kolem mihlo několik článku o tom, jak dnes lidé slaví a že to není vhodné a různě…
Myslím, že někteří ani neví co se slaví, berou to jako příležitost se potkat a udělat si špekáček na ohni.
Sdílím článek od Veronika Theresia Walsbergerová, který popisuje a mnohé může napovědět…díky za něj.
Nevím proč zrovna dnes prší, snad aby dnes ohně nehořely, snad jen v našich srdcích…
Aby Ti, kteří kdysi za to, že pomáhali, za to že se k tomu přiznali aniž by tušili, co je čeká, se rozhodli už více pravdu nemluvit, necítit a nemít svoji sílu, za kterou byli potrestáni.
Pak se ptají, kde je moje síla, proč nemohu cítit, proč se bojím mluvit pravdu. Naše kauzální tělo si vše pamatuje a loňské léto chodily na terapie ženy, jejichž příběhy starší, než jsou ony samy, hovořily za vše.
Dnes v jiné době, v jiných tělech, ale pocity stejné. Přeji všem, aby znovu našly co ztratily, aby odvolaly co si tehdy v bolesti samy nad sebou vyřkly a našli klid a svobodu.
Tak ať je dnešní den Betline oslavou života a tvoření ve všech podobách a lásce v klid a beze strachu a v plné síle….
Tady slíbený příspěvek Veroniky
Procesy – čarodejnice
Čarodějnickými procesy se rozumí světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům (kouzelníkům). Jedná se o historický jev, který trval od 15. do 18. století, prováděný jak katolickými, tak protestantskými vrchnostmi.
Kořeny pronásledování čarodějnictví
Středověké procesy Editovat
Vyobrazení ďábla a čarodějnic z konce 16. století
V raném středověku díky sv. Bonifáci a sv. Agobardu, kteří čarodějnictví považovali za pouhou pověru a iluzi, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Jeden z významných středověkých papežů, Řehoř VII., tak například v 11. století zakazuje pod trestem exkomunikace dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi, které byly obviněny z katastrofálního sucha a morové nákazy. Situace se změnila kontaktem s arabským světem po křížových výpravách. V zákonících některých zemí byly tresty upálením za čarodějnictví už ve třináctém století. Ve 13. století kanonické právo trestalo míchání jedu, vytváření počasí a čarodějnictví pokáním v délce až 7 let. Až do této doby trestala církev čarodějnictví pouze církevními tresty (exkomunikace apod. ), jako hlavní prvek v nich viděla asociálnost, nešlechetný úmysl. Nadále převládal názor, že čarodějnice neexistují, jak ukazují kánony biskupů Wormsu, kronika Reginona z Prümu apod. Ke změně dochází až v okamžiku, kdy bylo s čarodějnictvím nakládáno jako s kacířstvím a vyžadovalo se pro ně světské potrestání. K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce 1230 a byl za ně zodpovědný inkvizitor Konrád z Marburku. Roku 1231 kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém zákoníku zvaném Statuta z Melfi za zločin čarodějnictví trest smrti upálením. Vzhledem ke zformování pohledu na čarodějnictví jako na zločinný stav se čarodějnictví stalo smíšeným trestem (církevně-světským), čarodějnictvím se proto zabývaly i světské soudy a panovnické zákoníky. Ke skutečně masovému a celoevropskému pronásledování však došlo až na sklonku středověku, zejména koncem 15. století.
Upálení žen obviněných z čarodějnictví ve 14. století
Masovost procesů souvisela s proměnou vesnice na sklonku středověku. Už nebyla kolektivem navzájem na sobě závislých lidí, nýbrž souborem individualit, které svůj individuální neúspěch připisovaly nečistým silám. Každá čarodějnice svým sloužením magickým silám dostávala ku pomoci démona, který mohl měnit podoby, a za své služby sál čarodějnici krev z čarodějnického znaménka, které se ukázalo býti hlavním poznávacím znamením čarodějnic; ze znaménka po vpichu však krev netekla. Tato kniha měla velký vliv na obecné vnímání čarodějnictví, a to i přesto, že proti ní církev velmi rozhodně vystupovala.
Do procesního práva na místo obžaloby pod vlivem této knihy nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo ovládáno pomocí mučení. Vyšetřování se dělo podle schémat, která nepřipouštěla zhodnocení jednotlivých případů. Ke slovu se dostaly také zkoušky čarodějnice (jehlou, koupel čarodějnic) a také prostředky přízně (podplácení). Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen. Ve Svaté říši římské byly pro soudní procesy směrodatné soudní hrdelní řády z roku 1507 (tzv. Bamberský) a 1532 (tzv. Carolina). Tyto zákoníky jsou již humánnější, sankcí za čarodějnictví je i nadále oheň. Rozlišovalo se mezi škodícím čarodějem (jenž ubližuje lidem a zvířatům) a neškodným; neškodlivé kouzelnictví se předkládalo úvaze soudu. Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním; obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku.
<3 <3
Toť vše na otázky, zda půjdu na pálení čarodějnic. NE, NE, NEPŮJDU, NECHODÍM A CHODIT NEBUDU. Bolí mně z toho srdce a zapaluji večer svíčky, pro všechny upálené ženy, bylo jich víc než 100 000 v minulosti, mně v minulostí nevyjímaje. Vy kdo chodite, užijte si to 
🙂
30. 4.
Když se řekne 30. duben, každý se hned začne těšit na večerní rejdění a na volno druhý den. Málokdo už ale ví, že takzvané “pálení čarodějnic” je původem pohanský svátek, který přešel na lidový zvyk a tradici českých vesnic.
Filipojakubská noc je nocí, kdy prý zlé síly dokázaly vládnout ještě větší magickou silou než jindy. Přisuzuje se to úplňku, který v tomto období vychází.
Právě za jasné noci se totiž prý slétaly čarodějnice celého světa. Kdo se chtěl vyhnout setkání s touto nečistou osobou, měl mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů. Protože lidé opravdu věřili, že jim v noci před svatým Filipem a Jakubem nad hlavami poletují čarodějnice na košťatech, začali této noci říkat noc čarodějnic – divné což?
Kdyby se mohly bylinkáŕky, nebo ty, co uměly a umí víc než druzí – upalovat, věřte, že bych jich na hranici stálo hodně ještě v tomto období.
