Jednou mi jistá moudrá žena poradila, ať každé ráno, když vstanu, vztáhnu ruce vysoko nad hlavu a opíši jimi kolem sebe kruh.
Je to kruh ochranný a má bílou barvu.
Dřív jsem to dělala a vždy jsem si to vizualizovala.
Pomáhalo to na všechno.
Začala jsem s tím znovu.
Myslím, že je to účinné zaklínadlo proti všemi zlému, proti nemocem, úzkostem
i pocitu nebezpečí.
Zkuste to.
Zjistila jsem, že mně se to nejlépe dělá v lese uprostřed všeho toho barevného, svítíciho, tlejíciho listí,
které navzdory všemu padá jako každý rok a to je báječné.
Věřím.
Doufám.
Modlím se.
Jo, je nádhernej podzim. Ale zjevně se někam řítíme a máme jedinou možnost, chovat se slušně,
být na sebe hodní a jde-li to vystavovat se slunci, které je všemocné.
Myslím, že jediná dobrá možnost, jak tohle všechno přežít, je usilovná a soustředěná příprava na lepší časy.
Pracovat dopředu.
Na politice, na sobě, na nás.
Hledat konečně dobrého prezidenta/ prezidentku, zlepšovat se, vzdělávat se, dýchat… ono to přejde.
Jen musíme vydržet.
A věřit, že štěstí přeje připraveným.
…asi nejsem jediná, kdo tápe, je bezradný a zuby nehty se snaží nepociťovat úzkost.
Moje úzkost je taková ta všeobjímající, nebojím se té divné nemoci,
nebojím se o sebe, to asi nějak neumím, obávám se spíš stavu světa, do kterého ho nemoc dostala.
Mám úzkost z toho, jak stále nic nevíme, hlavně z toho, odkud to přišlo a jak a zda to někdo vyrobil a s jakým pekelným záměrem
