Každoročně na mě s únorem přichází jedna nostalgická, a to pokaždé když vidím průvody masopustních masek.
K zimnímu období masopustu patří
Jako malá holka jsem často trávila masopust v Prosetíně, malé vesničce, odkud pochází taťka. Tradice masopustu je tam už historická včetně alegorických masek, ve kterých každá hraje svou roli. Laufer, který vede průvod a nebo medvěd, který se na konci dne porazí. Někdy ovšem medvěd padne dobrovolně mnohem dříve a Laufer tempo veselícího davu zpomaluje s tempem stoupající míry místní pálenky.
K zimnímu období masopustu patří ale možná ještě větší nostalgie, a to zabíjačky u babičky a dědy na dvorku. Byl to jediný den, kdy se nemuselo na dvorek běhat kolem domu, ale bylo legální chodit oknem, které bylo celý den otevřené, protože se sem a tam přesouvala spousta masa, koření, krup, kafe nebo něčeho ostřejšího. Tomu všemu vždy předcházelo to, že ti nejmenší (mj. já 😉 ) jsme se mohli na Pepovi (chápejte prase, kvůli kterému jsme se ten den sešli) projet. No a pak tam byl strejda Josef (chápejte Josef nikoliv Pepa, aby nedošlo k záměně! 😀 ) s pistolí. Vždycky jsem si myslela, že je to myslivec, ale prý ne, prý měl tu pistoli „jen tak“. No a pak jsme si my děti šly hrát a najednou Pepa nebyl, ale bylo hooodně dobrot. Jitrnice, jelita, prejt, prdelačka, škvarky se solí! Já nejradši jitrnice se zelím a opečenými brambory. A hodně dlouho jsem si ujížděla na prdelačce, dokud jsem náhodou jednoho dne nezaslechla, z čeho že to je … Prdelačku = zabíjačkovou polévku totiž v tom pravém podání dostanete z krve Pepy…
Díky tomuto svému původu mi nikdy nevadilo, když mi říkali, že jsem holka krev a mlíko, brala jsem to vždy jako poklonu. Pamatuji si jednou, jak mi teta Dana říkala, že budu hodně dobrá partie, protože mám tátu řezníka. Tenkrát jsem se na ni naštvala, proč bych si já přeci měla brát jiného chlapa, když určitě budu přeci s mými skvělými rodiči! No a to že jsem byla za dobrou partii se potvrdilo pár let na to v první školní lavici, kam jsem chodila se svačinou v podobě jitrnice a pravidelně ji vyměňovala za nápovědu v matice a dějepisu. Matika mi fakt nešla a dějepis mě nebavil, tak bylo vždy jednodušší přesvědčit doma, že ty jitrnice miluji a mezi 8:00 a 11:30 fakt ty tři kusy sním! 😀
Asi ztratím tímto blogem a přiznáním podporu všech vegetariánek (také jsem jí od svých 18 do 19 let byla 😉 ), ale já na to upřímně ráda vzpomínám, bohužel už se to asi nikdy nebude opakovat a kdyby ano, tak už to nebude ta atmosféra, kdy se všechno dělalo rukama, kdy byla zima jako blázen a kde nehrála televize, ale byl tam ruch spousty lidí, co si říkali vtipy, smáli se a nechali běhat kolem děti, protože nejezdilo tolik aut, jakákoliv „zakázaná“ zábava byla bezpečná a jídlo bylo ve zdravé míře zdravé a hlavně dělané z lásky k řemeslu. No a to řemeslo mě moc zajímá a hodně jsem o něm zjistila, ale o tom napíšu zase někdy v mém podnikatelském blogu, protože se mi podařilo vystopovat historii mého pradědečka, který v našem rodu řemeslo řezníků započal. Tak právě na něho dnes připíjím! *wine*
PS: Tento blog je sice už rok starý, ale tak nějak mi dneska přišel zase aktuální. Masopust jsem sice trávila v pražském Karlíně a ve vzpomínkách se přenášela o několik let zpátky ještě tam… *heart*
Zdroj foto:Pixabay.com
