Tak tuhle větu nesnáším.
Nakonec, může si ji říct každý alibista…
Já přece vím, že jsou na tom “lidi i hůř”, a soucítím s hladovějící Afrikou, i rodinou, které střechu nad hlavou vzal požár.
Jenže.
Tohle je můj život. Můj boj. I když ho nesvádím s hladem, nebo ohněm…
Víte, každý žijeme svůj život.
A každý si musí uvědomit svůj bod nula.
Právě jsme v jakémsi bodě nula.
Já. “Maniodepréza”.
Syn. “Aspergráček”
Dcera. “Školkové háďátko.”
A jen 42 metrů čtverečních.
Měla bych si snad sednout se založenýma rukama a říkat si: “Jsou na tom lidi i hůř…”
Protože tohle mi říkají, když píšu od “čerta k ďáblu”:
– nemáte už v pořadníku větší byt?
– nevíte, kde by nevadil synův křik?
– nešla by ta hypotéka nějak zařídit, nějak, jakkoli?
– mohla bych si pronajmout dlouhodobě nebytový prostor a udělat v něm dětem hernu?
…. Buďte ráda, že máte aspoň tohle…
Páni. A já pořád věřím, že se dá, že se musí najít cesta… A totiž k většímu prostoru.
Pro syna.
Pro dceru.
A co si budeme lhát do kapsy, i pro mne.
A otázka “A co děti, mají si kde hrát?” zatím zůstává nezodpovězena…
PS: Nevěřte lidem, když vám říkají “jsou na tom jiní i hůř”… důležitý je totiž VÁŠ ŽIVOT… VÁŠ SVĚT… VAŠE TOUHY…
PS2: A nemusí jít o malý prostor pro život, ale klidně o váhu, kondici, účes, počet dětí, nemoci…. (dosaď dle svého citlivého místa).
Držím pěsti všem, kteří nesednou s rukama v klíně, uchlácholeni větou: “JSOU NA TOM LIDÉ I HŮŘ, MAŘENKO.”
První foto: Syn si našel volné místo na balkoně. Druhé foto: ložnice moje a Izabelčina, zároveň herna a pracovna. A poslední? Deset minut poté, co jsem uklidila
