Lajky a potřeba být milován: Proč virtuální ocenění znamená tolik?
,,Nevím, co dělám špatně, ale mám u fotek na Instagramu pořád míň a míň lajků‘‘ prohlásila včera s naprosto vážnou tváří kamarádka, načež se druhá připojila se slovy: ,,Terko, jako já taky, jen jsem to nechtěla říkat nahlas.‘‘ V tu chvíli jsem si uvědomila nejen to, jak jsou moje kamarádky povrchní, ale i to, k jakým myšlenkám nás vlastně sociální sítě nutí.
Jaký je vlastně důvod toho všeho?
Proč máme potřebu sbírat ‘‘lajky‘‘ na Instagramu, Facebooku a jiných sociálních sítích? Proč ukazujeme fotky z našeho soukromí cizím lidem a pomocí hashtagů neboli odkazů, se je snažíme dostat do ‘‘celého světa‘‘? Podle mě je to potřebou být milován a uznáván, alespoň virtuálně. Každý z nás rád poslouchá lichotky. Je to sdílení opravdu upřímné a opradivé?
Jste závislí na Facebooku? Zkuste posedět s živými přáteli a nekoukat do mobilu!
To samé platí při sdílení svých myšlenek, které dříve patřily jen do soukromého deníčku, nyní je sdílíme s několika stovkami lidí a nepřijde nám to vůbec divné. Dělají to přece všichni! A tak vpouštíme do světa naše moudra a čekáme na lajky. Na takový tichý souhlas. Díky očekávání a potřebě nějaké reakce, se stáváme na sociálních sítích doslova závislí. Ať už vědomě či nevědomě.
Často se setkávám s tím, že si jdeme s přáteli sednout a nedokážeme ani na chvilku položit telefony a odtrhnout se od nich. Nedokážeme pár hodin neodepsat. Místo abychom si povídali se svými blízkými takzvaně ‘face to face‘, tak radši si píšeme o totálních blbostech s naprosto cizím člověkem, mnohdy ani nevíme, jak vypadá. Radši pobavíme 300 ‚přátel‘ na Facebooku, než jednoho, se kterým sedíme u stolu. Už několikrát jsem při sezení v baru zkoušela prosadit hru: ,,Kdo se dotkne svého mobilu, platí všem panáky‘‘. Zkuste to, neprojde to. Protože už mě znají, tak mí přátelé to už velmi omezili a málokdy se stane, že by někdo byl vyloženě celý večer nalepený na mobilu.
Zapomeňte na virtuální lajky a hashtagy a věnujte se svým skutečným blízkým
Další moje kamarádka mi často po přidání fotky napíše: ,,Anet, lajkni mi fotku.‘‘
Potom už vlastně tlačítko like/to se mi líbí, neslouží k tomu, abychom opravdu vyjádřili to, že se nám daný příspěvek nebo fotka líbí. Děláme to vlastně jen z kamarádství, ze zvyku nebo z očekávání, že náš ‘‘dobrý skutek‘‘ se nám vrátí v podobě lajku pro nás. Na Instagramu dokonce často figuruje hashtag #likeforlike, což znamená v překladu: „Dej mi lajk, a já ti dám like taky“.
Je to opravdu děsivé, ale když si tohle člověk uvědomí, pak s tím samozřejmě jde bojovat. Někoho to časem dokonce i omrzí.
Tak milí kamarádi, jděte hledat porozumění a lichotky raději mezi své živé přátele, určitě to pro vás bude mít větší hodnotu než „honit“ lajky od cizích, „virtuálních“ lidí. Přeju, ať se vám to daří!
Zdroj foto:Pixabay.com
