Když síly dochází…

Je těžké bojovat. Nevzdat se… Jít si neustále za svým snem… Nepřestávat věřit a nepřestávat toužit. Je to těžké obzvlášť, když Vás nikdo nepodpoří. Když se nemáte s kým radovat nad maličkými úspěchy, které Vás vedou k cíli…

 

Už dlouho jsem osamělá. Už skoro rok spím na gauči, sama. Nikdo, kdo by objal, pohladil, povzbudil. Znám spoustu single žen, některé zarytě tvrdí, že takhle chtějí žít a že je to nijak netrápí. Nevěřím tomu. Sama jsem single, navíc ještě single máma. Jsem také toho názoru, že samota prospívá, dovolí nám konečně se věnovat naplno sobě samotné, můžeme se rozmazlovat. Ale to rozmazlování bychom si užily o to víc, kdyby bylo občasné. Kdybychom fungovaly na 100% a pak si slastně dopřávaly masáž či jinou formu rozmazlování. Já si užívala samotu taky, i když ne tak úplně. Jsem máma na plný úvazek, o dvojčata se sama starám v podstatě 24 h denně a na mé zájmy, mé touhy, moje přání nezbýval prostor. Teď už je to o trochu lepší, ale pořád ještě to není ono. Pořád ještě nestíhám lakovat nehty tak často, jak já sama bych si přála, pořád nezbývá čas dopřát si masku na pleť či vlasy.

 

Dvojčata mě neustále potřebují, musím být pro ně k dispozici celé dny i noci. I proto si dokážu užít chvíle, kdy jsem sama, kdy mám čas psát, tvořit, vychutnat si šálek skvělé kávy, zacvičit si jógu. Vážím si takových chvil a dokážu si je naplno užít. 

 

Ale potom přijdou krize. Krize, kdy se cítím tak strašně opuštěná, tak nešťastná, protože nemilovaná. Protože když žijete v jedné domácnosti s bývalým partnerem, který se do vás neustále naváží, který je urýpaný, škodolibý, který ponižuje, nikdy se nebudete cítit dobře. Snažím se najít vnitřní rovnováhu. Harmonii… Bojuji za svůj šťastný single život. Ale je to jako kruh… Mám pocit, že jsem myš, která pořád hledá východ a přitom moc dobře ví, že v kruhu žádný nenajde. Michal si našel novou partnerku a já jsem svědkem toho, jak o sebe víc dbá, jak víc sportuje, jak si kupuje víc oblečení. Začíná nový život, který mu přeji z celého srdce, ale nemusím být jeho bezprostředním svědkem. Nechci koukat, jak si užívá, nechci poslouchat každé pípnutí jeho telefonu. Nechci, aby mě takhle trápil. Svým způsobem mě to ponižuje a taky trápí. Myslím, že alespoň trochu úcty ke mně, mu mělo zbýt. Mohl by si uvědomit, že mi takhle ubližuje. Ale on to nevnímá. A já se pak trápím, dusím to v sobě a mrzí mě to. 

 

Ráda bych odešla. Z domu, z jeho života, z jeho vlivu. Pracuji na tom, ale mám před sebou ještě dlouhý kus cesty. Snažím se, maximálně se snažím jít dál. Ale občas síly dochází…

Jak je znova najít? A hlavně kde čerpat? Při péči o dvojčata, při večerní práci, kdy uklízím kanceláře, při vedení kroužků pro děti. Kde najít sílu, radost, harmonii, klid, štěstí…? Když má člověk chuť to vzdát, potřebuje nakopnout, potřebuje motivaci a inspiraci… I věčný optimista občas ztratí směr a pozitivní myšlenky…