Prosím a děkuji. Dvě kouzelná slůvka. Jak na ně dnešní doba zapomíná.
Dvě slovíčka, jedna kultura: Jak se mění náš přístup k zdvořilosti.
Někdy bych se přála vrátit do dob, kdy slovíčka “prosím a děkuji” byla normální. Kdy muži byli galantní a všechno tak nějak fungovalo normálně, hezky. Vím, že každá doba má něco a ne o všem se mluví, ale občas tu dnešní nechápu.
Už jako malé nás rodiče učili těmto dvěma kouzelným slůvkům. Ze začátku to pro nás byla hra, poté jsme rychle přišli na jejich význam a v dospělosti už je bereme jako samozřejmost a základy slušného vychování. Možná bych to přirovnala i k pozdravu. Proto více mě udivuje, kolik dospělých a dětí na ně zapomíná a vše berou jako samozřejmost. Stačí se zastavit na dětském dni, navštívit kancelář, benzínku, obchoďák a třeba i kavárnu. Extrém střídá extrém.
Dnes jsem zažila obojí a hned v několika dávkách. První nemilé střetnutí bylo hned po ránu, kdy jsem vcházela do naší veliké budovy, ověnčená taškou na notebook, kabelkou a dalšími třemi igelitkami, ve kterých jsem měla věci do práce. Pár kroků přede mnou šel upravený pán v obleku, který mě zahlédl, jak vše táhnu a snad rychlostí blesku se snažil zmizet. Netušil ovšem, že můj krok bude rychlý. Pominu to, že jsem od něj málem dostala dveřmi, ale co mě nadzvedlo, že než jsem prošla turniketem, zmizel ve výtahu a já jsem s těmi věcmi musela čekat na další výtah. Byla jsem jak v jiříkově vidění. Když jsem úspěšně dorazila na naše patro a snažila se probít dalšími třemi dveřmi, zavolal na mě na chodbě pán, ať počkám.
Nevěděla jsem, co se děje. Zda mi někde něco vypadlo a podobně. Jaké ovšem bylo milé překvapení, když mi řekl, že mi pomůže a bez jakýchkoliv dalších slov mi ulehčil od igelitek a doprovodil mě až ke kanceláři, tam popřál hezký den a pokračoval ve své cestě. Musím přiznat, že jsem z tohoto zážitku žila další tři dny.
A teď se ptám, co z těch dvou příkladů je normální? Za mne určitě ten druhý. Myslím si, že nikoho z nás nezabije chovat se slušně a učit to i naše děti. Nikomu z nás neupadne pusa, když bychom měli vyslovit pozdrav, poděkovat nebo poprosit. Není na tom totiž nic složitého. Není ani nic složitého naučit to naše děti. Možná jich v dnešní době bude minimum, ale bude alespoň někdo, kdo nám občas může připomenout, jaké to je. Jak se normální lidé chovají a dokonce, že se jim u toho nikdo neposmívá a že je to přeci úplně normální.
Možná by si občas dospělí mohli brát příklad z těchto dětí nebo ze zbytku gentlemanů a dam, které jsou stále mezi námi. Nebuďme líní a pojďme i tímto obyčejným způsobem zpříjemnit den sobě i druhým, jsme tu přeci jen jednou.
Zdroj foto:Pixabay.com
