Máte-li něco, co sice milujete, ale táhne vás to ke dnu, zbavte se toho!
Tak s chutí do toho a půl bude hotovo.
Nevím čím to je, ale nejspíš tím uplakaným počasím za okny, a tak je i mě trochu do pláče. Nejenom kvůli počasí, ale jak jsem se již dříve zmínila mám Hodgkinovu nemoc (posledně jsem to napsala špatně). Chemoterapie mi již začala a (ne)zvládám ji úplně tak jak jsem si to představovala. Tím si tady nechci stěžovat a jenom dodám, jsem nemocná, ale já si ji neobjednala a tak s ní hodlám bojovat. Lidé jako já se občas s tímto problémem vyrovnávají snáz, když o něm mohou mluvit, občas i nevhodně šprýmovat, a hlavně se svými nejbližšími. Docela nás vyčerpává chodit po špičkách kolem problému, který nám visí nad hlavou, ale ti nejdražší dělají, jakoby ani nebyl. Také na toto téma mi bylo řečeno: No možná to tak je, a tak se nebojím o tomto problému mluvit. Ale rozhodně se v něm nehodlám utápět. Problémy jsou od toho, aby se řešily a překážky překonávaly. Tak s chutí do toho a půl bude hotovo.
Říkala jsem si ještě před týdnem : “Pf nějaký Hodgkin mě nemůže rozházet, nějaké léky, ozařování, to zvládnu. Jsem přece velká holka (velká myslím i korpulentní). Domácnost, děti, zahrada, obchod? – levou zadní. ” Věřte, nevěřte přecenila jsem svoje síly a zaplať pán Bůh uvědomila si to hezky rychle. Díky svému lpění na věcech, které se evidentně nijak nerozvíjeli a naopak mě stahovali níž a níž, jsem málem přišla o spoustu věcí, které jsou v životě mnohem důležitější.
Nebojte, budu konkrétnější. Díky své nemoci, jsem se konečně rozhodla, za podpory manžela i rodiny, ukončit provoz svého obchůdku Šalvějky v Násedlovicích. Přiznám se – je to stále moje srdeční záležitost, tak toužebně očekávanou a naplňující. Žel člověk musí být občas rozumný a uznat, kam až jeho síly stačí. Na tohle už ty moje evidentně ne. Vést obchod je zodpovědná práce, vzhledem ke svému zdraví a potřebě se dát do pořádku, nemůžu prodejnu uměle držet.
Jakmile jsem se s tímto rozhodnutím smířila a myslím, že smiřuji neustále, začalo mi být lépe. Najednou jako by mi spadl obrovský balvan z hrudi a já se konečně zase jednou pořádně nadechla. Uzavírání prodejny je ale i tak práce aspoň na měsíc. Nevadí. Už jen ten pocit, že se nebudu muset bát každý měsíc, zda mám na zaplacení všeho co je třeba. Teď také veřejně přiznávám, že obchůdek byl rád, když si vydělal aspoň na poplatky. Další životní etapa se pomalu uzavírá a s vervou sobě vlastní se vrhám do nové, obohacena o spoustu zajímavých zkušeností.
Ještě k předešlému odstavci : Dámy pokud je ve vašem životě něco co sice milujete a děláte rády, ale táhne vás to ke dnu a tíží jako balvan, zbavte se toho. Okamžitě. Možná je i ta moje nemoc takovou výstrahou osudu k tomu abych konečně otevřela oči a našla svoje štěstí nejspíš ležící mi přímo pod nosem. 🙂
Moje větší přítomnost doma se pozitivně odráží i na vztahu mezi mnou a dětmi. Jsou naprosto úžasní, pomáhají kde můžou, s úklidem i zvířátky. A hlavně mi projevují plné hrsti svoji lásky a něhy k mamince. Pokaždé když mám jít k doktorovi se mě ti moji malí drobečci ptají jestli se hned vrátím. Dokonce mě posílají si odpočinout, když vidí, že mi není moc dobře. Hrajeme hry a neřeknou ani půl slova, když jim řeknu, že už jsem unavená. Manžel také dohlíží, hlavně abych pravidelně brala léky a čeká až je všechny poctivě spolknu, aby mi bylo lépe, pak mě políbí a jde do práce. Nesmím zapomenout ani na rodinu a přátele, kteří mi nesmírně pomáhají, jak psychicky, tak i fyzicky. Hlavně sestřička Zdeňka, kterou můj poněkud nevhodný humor rozlaďuje. Nesmírně si jich vážím a nebojím se říci, že je prostě miluji. 🙂
A moje malování? Tomu se teď věnuji víc než před tím. Dokonce jsem začala malovat trička a halenky a jsou prostě skvělé. Určitě se jimi brzy pochlubím. Potencionální vystavovatelé mých dílek jsou shovívaví a tak se mnou počítají až po uzdravení. Samé skvělé zprávy. Háčkovat, malovat i šít budu hold z domu. Zase to nějak vymyslím. To bych nebyla já vaše posedlá maminka Věrka.
Zdroj foto: Pixabay.com
