Nejen na dopravu z místa A do místa B.
Auto je dobrý i na sex. 🙂
Auto je sice dopravní prostředek, ale dá se použít na vícero způsobů. Místo deštníku, jako schovka před bouřkou, jako provizorní noclehárna, no a taky…no jasně, k sexuálním hrátkám…když to na jednoho přijde, třeba cestou do Prahy, nebo prostě na hotel nemá. A věřte, že to jde opravdu v každém autě, nemám teď na mysli žádný velký zvyšovač mužského sebevědomí.
Mít auto za socialismu byla prostě bomba. Notabene na gymplu. Ne, neměla jsem vlastní auto, ale tolerantního tatínka, který mi ho půjčoval – se dneska docela divím, jeho oblíbená hláška byla: Alice nepřijede pozdě, to rozhodně ne, ona sice nic nevidí, ale jezdí rychle, to aby to měla brzo za sebou. Tu cestu, ne život. A co jsme si užili se starým embéčkem…. Noční koupání na nahato ve staré pískovně, zpestřené honičkou s nerudným hlídačem, letní kino, nekonečné muchlování…sex ve staré tisícovce jsem nezkoušela, jen sex v přírodě, kam nás auto dovezlo, jóó, není nad pořádný dopravní prostředek.
Můj současný manžel razí heslo, že dům či byt se musí pokřtít, to znamená sex v každé místnosti. Když jsme spolu začali chodit, dům jsme žádný neměli. Teda ano i ne. Domy byly hned dva, ale v něm já měla nastávajícího bývalého manžela, toho času v rozvodovém řízení, on již rozvedenou manželku resp. ona ho měla ve svém domě. A tak jsme měli problém. Kde?? Víkendové výlety byly sice prima, ale leze to do peněz. A taky jen jednou za týden, když láska a hormony s námi třískají??? Já naštěstí měla auto a můj vyvolený jich měl hned několik (měl svou autodopravu), mimo jiné – nejmenší Žabičku a největší Lízu.
Žabička byla dvoudveřová zelinkavá Corsa, kterou používal na běžné soukromé cesty, Líza byl náklaďák značky LIAZ. Mezi našimi dvěma bydlišti se rozprostíraly hluboké lesy…věřte, že i v Corse to jde…moje auto jsme taky pokřtili…ale já bych radši v Líze…velký auto je velký auto…jenže Líza parkovala v Praze.
Jednou jsme se se Žabičkou vraceli z Prahy z jedné oslavy a domů se mi nechtělo, noc byla ještě mladá, i říkám: co kdybychom se jeli podívat na Lízu, jestli jí není smutno? Bylo jasné, že smutno je hlavně úplně jiné části mého těla. Odpověď zněla: fajn, přemluvilas mě.
Líza parkovala v hlídaném, uzavřeném, lehce osvětleném areálu. U vrátnice můj drahý vyběhl z auta: Ahoj Fando, jen si pro něco skočím do auta… Já se zatím na sedadle spolujezdce dělala menší, menší a ještě menší. V prostoru kabiny v Líze by šel dělat menší mejdan, ve srovnání s Corsou jsem si přišla jak na tanečním parketě. Užili jsme si docela pěknou hodinku a poté, co jsem změnila polohu těla z ležmo na vzpřímenější pozici, jsem vyhlédla s okna. Kousek od Lízy seděl na štokrleti Fanda a ještě jeden hlídač, v rukou hrnky s kafem a s pobaveným výrazem sledovali Lízu. Když zjistili, že představení je u konce a že je vidím, zamávali a vrátili se do své budky.
Toto parkoviště jsem pak už navštívila jen jednou, ve dne, Fanda mě vítal s velkým úsměvem a já se tvářila jak ledová královna.
S Lízou mám ještě jeden zážitek, i když ne sexuální. Líbí se mi velká auta, i náklaďáky. Děsně jsem si chtěla zkusit ji řídit. Samozřejmě, že řidičák mám jen na normální auta… no a taky na pionýra, i když to s tím neumím. To taky byl můj argument – řidičák na pionýra mi dali, aniž bych na tom kdy seděla, jsem prostě talent od pohledu a ty mi nechceš ani půjčit Lízu, a to mě fakt miluješ? Vážně?…a už jsem se pnula a vystrkovala vnady z výstřihu. Psychicky nevydržel a řekl: fajn, jedeme k pískovně. K pískovně vede dlouhá příjezdová cesta, vyasfaltovaná, po rovině, populární u bláznů na kolečkových bruslích. Dojel k pískovně, otočil Lízu, přesedl si na sedadlo spolujezdce a pravil: tak jeď. Ha, slovo do pranice… Tak jsem si pro sebe říkala: Ali, teď to nezvorej, ne aby ses rozjížděla přískokama, to by ses totálně blamovala, je to diesel a těžký auto, musíš pořádně přidat plyn. No jenže to by se mi muselo povést dát tam nejdřív jedničku. Nepovedlo. Hodil na mě pobavený pohled a tu jedničku tam šoupnul sám. Rozjezd se mi povedl, i vrazila jsem tam dvojku, rychlost mi přišla převeliká. Nás míjející bruslaři dobrovolně uskakovali do pole, když viděli za volantem ženskou, která má v očích smrt, na tachometru 20. Tu se v dáli zjevil traktor. Nevím, kde se tam vzal, předtím jsme ho neminuli. Blížili jsme se docela rychle, i říkám si: Ali, začni brzdit, tomuhle kolosu to bude chvilku trvat. Šlapu na brzdu a šlapu a šlapu, čelo se mi rosí, traktor se kvapem přibližuje a já se rozhlížím, na kterou stranu pole tu Lízu pošlu, když se mi nepovede to ubrzdit. To můj partner už sinal a ječel: Jéžiši, dělej, brzdi, to na to musíš pořádně dupnout, nejsi v osobáku. No copak jsem mu mohla říct, že na to už hodnou chvíli dupu?
Ale nebojte, dopadlo to dobře, sice jsem v noze měla křeč, ale dobrzdila jsem. Už mi ji nikdy nepůjčil, vnady nevnady. Líza už je náklaďáckém nebi a já svého partnera přivádím k šílenství couváním s dodávkou. Dodávku jsme už taky pokřtili, nákladový prostor je docela velký, jen mě tak napadá, že moje auto je v podstatě nepolíbené. Obávám se, že nepolíbené zůstane. Do Prahy to máme jen kousek.
Vaše Alice
Zdroj foto: Pixabay.com
