Alice se podělila o veselé zážitky s alkoholem. Přidáte se s vašimi? 🙂
Smích je moje přirozenost, směju se ráda, dost často a životem se prodírám s heslem: smích je nejlepší lék. Přijde mi, že s humorem jde všechno líp, vždyť člověk se nemá brát moc vážně. Snažím se, aby i moje okolí, moji přátelé, se smáli se mnou a vymýšlím pro ně vtipné legrácky. Ale o tom až v jiném blogu.
Přemýšlela jsem, jakou vtipnou historku bych vám mohla popsat, ale vy už jich, díky mým blogům, spoustu znáte. Ale čemu se člověk směje nejvíc? No přece tomu, co se stalo někomu úplně jinému, v tu chvíli ta situace dotyčnému moc vtipná jistě nepřipadá, ale okolí se baví královsky.
Alkohol k těmto situacím přispívá měrou vrchovatou. Představte si, že z mejdanu dorazíte domů naprosto v pořádku, ale teprve doma vám ten alkohol očaruje tělo. Naprosto jasně si uvědomujete, jakým směrem chcete jít, snažíte se o sto šest, ale tělo jde úplně jinam. Anebo už cestou domů se chodník najednou zvedne a praští vás do hlavy. Nebo zámek u dveří prostě uhýbá a uhýbá, takže k úkonu zvaném odemykání, si musíte kleknout. Taky historka o tom, jak se vyváží popelnice plná suti tak šikovně, že vám spadne na obě ruce a zlomí několik prstů na obou rukou, kamarády velmi pobaví a za střízliva by se nejspíš vůbec nestala.
Tady u nás na vsi máme cestou z hospody takový krátký nebezpečný úsek lesem, kde řádí vzteklé veverky. To si tak úplně normálně jedete na kole, samozřejmě, že z hospody, pokud jedete za střízliva, veverky vůbec nezajímáte. Ale jakmile máte trochu pod kloboučkem, vzteklá veverka se hned vyřítí z chroští a z toho kola vás normálně srazí. A pak na chirurgii vysvětlujte, proč máte rozbitý koleno. U historky se vzteklou veverkou by k asistenci rázem volali i psychiatra. A tak si existenci tohoto druhu lesní zvěře necháváme pro sebe a místo dlouhého vysvětlování kamarádům, co se to stalo, stačí odpovědět: Ále, to zase ty veverky.
Ale pro pořízení si pěkné opičky nemusíte až k nám. Zdatní jedinci to zvládají na různých místech, třeba na koncertě. Mám jednu kamarádku, která si v rychlém sledu za sebou pořídila tři děti. Takže velmi dlouho nepila, protože buď byla těhotná nebo kojila. Po skončení tohoto období dostala, jako dárek, vstupenku na super koncert, do VIP zóny včetně konzumace, prostě bomba. Manžel se ujal svých otcovských povinností a má kamarádka Marie vyrazila se svou švagrovou na koncert. Koncert si báječně užily, během něj lehce upíjely, po skončení koncertu se s ostatními dál báječně bavily. Tak báječně, že ani nezpozorovaly, že obsluha už balí a na tuto skutečnost musely být upozorněny. Marie se chopila telefonu, aby zavolala svého bratra, který slíbil odvoz. Ale stačila jen říct, že tedy už může…a vybil se jí telefon. I nelenila a šla hledat telefonní budku, aby s ním probrala jasné instrukce, kdy a kde budou čekat.
Mariin bratr přijel k hale, kde se koncert odehrál a čekal před východem. Nikde nikdo. I volal své ženě, telefon velmi dlouho zvonil, ale nikdo ho nebral. Jako druhý pokus volal své sestře – telefon byl nedostupný. Tak volal opět své ženě. Po velmi dlouhé době telefon zvedl číšník a sdělil užaslému volajícímu, že ta dáma, které tento telefon patří, už hodnou chvíli spí, nejde vzbudit a že si pro ni bude muset dojít. A ta druhá, která s ní celý večer vesele popíjela, asi před půl hodinou někam odkráčela a už se nevrátila. Mariin bratr nečekal, že zrovna bude muset do společnosti, a tak měl na sobě jen bavlněné spací tričko s králíčkem, kraťasy a na nohách kroksy. Ochrance u vchodu vysvětlil, kam v tomto ohozu musí a proč. A protože jako terorista nevypadal, no kam by v tom pyžamu dal bombu, že a bylo už dávno po koncertě, nechali ho projít. V baru si svou drahou ženu hodil přes rameno a odnesl do auta. V autě zjistil, že v baru nechali kabelku a tuto cestu tedy podnikl ještě jednou. Občas zkusil zavolat i svou sestru Marii, ale ta stále byla nedostupná. Jeho sestra Marie zatím bloudila po okolí haly a hledala fungující budku. Protože ty u metra fáákt nefungovaly.
Teprve druhý den zjistila, že u této stanice metra žádná budka není a že se tím pádem snažila dovolat z automatu na jízdenky. Její poslední vzpomínka z toho dne byla, jak nastupuje do taxíku. Ráno se probudila na gauči, kompletně oblečená, s děsným bolením hlavy a žaludkem na vodě. Od té doby ví, že trénink se nesmí podceňovat. A taky, že na mejdan má vyrazit s nabitým telefonem, protože ty automaty si jsou hrozně podobný.
Možná se vám po přečtení těchto řádek zdá, že potkat mě střízlivou, je výkon hodný zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, ale věřte, že ne všechny historky jsou mé vlastní. S kola padám zásadně střízlivá.
Vaše Alice
Zdroj foto:Pixabay.com
