Legendární herečka Národního divadla Růžena Nasková, rozená Růžena Nosková, se narodila 28. listopadu 1884 v Praze do pražské měšťanské rodiny magistrátního úředníka J. Noska. Její starší sestra Helena Malířová (1877 – 1940) byla spisovatelkou, o níž roku 1948 redigovala sborník „Jeden život“. Již od mládí Nasková toužila po divadlu, ale otec si to nepřál. Až po jeho smrti začal studovat zpěv a učila se herectví u Otýlie Sklenářové – Malé. Své zkušenosti sbírala u ochotníků, u kterých pohostinsky hrála až do roku 1944. V letech 1904 – 1907 vystupovala ve slovinském Národním divadle v Lublani, při čemž o divadelních prázdninách účinkovala v pražských okrajových divadlech a literárních kabaretech (U medvídků, karnevaly na Žofíně). Od roku 1907 byla dlouholetou členkou činohry Národního divadla. Kvůli onemocnění v roce 1948 musela hraní zanechat a na odpočinek odešla 31. srpna 1955.
Zezačátku byla ovlivněná psychologickým a realistickým herectvím. Rozvíjela zejména kulturu řeči. Uplatňovala se v tragédiích, a také v komediích. Nejvíce ji vyhovovaly veršované texty. Tíhla k rolím z měšťáckého a aristokratického světa, k nimž ji předurčovala její mohutnější postava, efektní zjev a noblesa. Postupně se vypracovala do velkých rolí matek a hrdinských rozšafných žen („Radúz a Mahulena“, „Hamlet“, „Madame Sans – Géne“, „Paličova dcera“ a další) v duchu expresionismu.
Ve filmu se poprvé objevila v roce 1915 v grotesce AHASVER, do které byla obsazena již jako slavná a oblíbená herečka. Vytvořila zde bohémskou malířku Sidonii Pimzlíkovou, hledající model Věčného Žida. Po této zkušenosti se na plátně začala pravidelněji objevovat až ve 30. letech. Ve filmu často vytvářela postavy babiček, matinek, tetiček a starších žen, které neztrácejí ve svém věku nic ze své moudrosti, rozšafnosti, vtipu a sebeironii.
V roce 1939 ji Otakar Vávra obsadil do postavy Vilemíny Balvínové v dramatu KOUZELNÝ DŮM (1939), která se stala životní rolí Růženy Naskové. V tomto snímku můžeme srovnat její herectví se staršími kolegyněmi Leopoldou Dostálovou a Terezií Brzkovou. Původně měla hrát legendární Babičku ve stejnojmenném filmu Františka Čápa. Mohla to být její životní role, ale sama upozornila na Terezii Brzkovou, která nakonec roli získala. Film však jejího talentu dostatečně nevyužil.
Další významnou hereckou kapitolu v jejím životě tvořil rozhlas. V rozhlase přednášela národní klasiky (například román Boženy Němcové „Babička“) a četla pohádky. V jejím podání se tato vystoupení měnila v oslavu krásy české řeči a působila na posluchače velice jímavě. Milovala děti a ráda jim na různých sezeních, v rozhlase a na gramofonové desky přečítala pohádky a říkanky. V roce 1941 vydala vzpomínkovou knížku „Jak šel život“ a v roce 1947 knížku „Malá kronika“. Napsala řadu šansonů (třeba „Svatební cesta“) a do časopisů několik divadelních statí. Za svoji hereckou tvorbu získala v roce 1931 Státní cenu, tituly Národní umělkyně (1947) a Řádu práce (1953). Tato veliká herečka českého divadla zemřela 17. června 1960 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let.
