Zrcadlo, zrcadlo – část třetí

Poté, co po úspěšné žádosti Julie spěšně opustila salon, aby otci zamezila v případném dalším vyprávění, převlékla se do noční košile a nechala se uložit do postele. Po půl hodině, kdy už i pan Tiffenbach odešel spát, z ní však co nejtišeji vylezla, rozhrnula těžké sametové závěsy, aby do pokoje zalitého černotou pustila alespoň šedivý náznak světla. Černé nebe bylo posypané hvězdami a ozdobené stříbrnou perlou. Zapálila téměř dohořelou svíčku a stanula před novým zrcadlem.

Bylo vskutku dokonalé. Rukou se dotýkala zlatého rámu, který ho vroubil, měl podobu tenkých stonků s vykvetlými lístky, navzájem se proplétající jako větve keřů, které by nikdo nerozmotal. Čtyři nožičky byly taktéž zlaté, ale hladké, bez lístků, bez vzoru, jen nutná podpěra bez přehnaného zdobení.

Julii mrzelo, že se na sebe nemůže pořádně podívat a obdivovat nejen krásný kus nábytku, ale i samu sebe, jak to často dělávala, a proto se přesunula zpátky do postele, zakryla se až po bradu, pevně stiskla víčka a snažila se co nejrychleji usnout, aby se co nejdříve probudila do světla.

Julie nevěděla, kdy přesně upadla do spánku, zato věděla, že se probudila v čase snídaně, jako obvykle. Nikdy se jí nepodařilo probudit a vstát chvíli před ní, pokaždé až v době, kdy její otec už dávno seděl v jídelně, posilňoval se do nového dne a pročítal si noviny. Juliina guvernantka, slečna Jonesová, se ho mockrát snažila přesvědčit, aby dceru nechával budit před snídaní a mohl s ní posnídat, jak je to ve slušných rodinách zvykem (tuto myšlenku přirozeně nahlas nevyslovila, byla pouze jejím dodatkem), ale ten o tom nechtěl slyšet. Prý pokud chce jeho dcera spát tak dlouho, pak přece může, její tělo to asi potřebuje. Slečna Jonesová by namítla, že jestli slečna Julie něco potřebuje, je to naopak méně spánku, více aktivit a přísnější zacházení, ale i když měla v panu Tiffenbachovi dobrého zaměstnavatele, který byl v lecčems uznalý a vyslechl její prosby i připomínky, a dokonce se podle nich i zařídil, příliš se to netýkalo jeho dcery, a tedy si netroufala ho zbytečně dráždit, dobrých míst nebylo nazbyt.

„Jak ses vyspala, Julie?“ Jen co pan Tiffenbach dosnídal, vkročil do dceřina pokoje a našel ji, jak se ustrojená zhlíží v novém zrcadle.

„Dobře, a co vy, otče?“ otázala se, přestože ji odpověď nezajímala a také se ji nesnažila zachytit. Soustředila se na sebe a šaty, které si pro dnešní dopoledne vybrala. I když to možná ještě změní…

„Skvěle,“ odpověděl pan Tiffenbach a prohlížel si svou dceru.  Nedokázal uvěřit, že už tak vyrostla a zkrásněla. Zdálo se mu, že je každým dnem podobnější své matce.

„Vypadáš jako maminka,“ hlesl a potáhl nosem, zamrkal, aby zaplašil slzy, které se mu tlačily do očí.

„Ano?“

„Ano, přesně jako maminka. Jsi jí hodně podobná. Máš její vlasy a oči.“ Kdyby tohle slyšela slečna Jonesová, s tvrzením pana Tiffenbacha by jistě souhlasila, ale jen napůl, pomyslela by si, že se podoba týká pouze vnějšku, nikoli vnitřku, jelikož paní Tiffenbachová byla dobrotivá osoba a myslela především na ostatní, až poté na sebe.

Julie se na sebe opět zadívala a studovala se z obou stran, jestli má otec pravdu. Na matku si pamatovala. Samým zaujetím ji nenapadlo zmínit, že po otci zdědila tvar úst, dlouhý nos s drobným hrbolkem a bradu s ďolíčkem, ovšem to by si těchto podobností musela nejprve povšimnout, a to nebylo pravděpodobné.

„Co chceš dnes dělat, Julie?“ Jakmile pan Tiffenbach zasedl k snídani, stále okem pomrkával po dveřích, zda se v nich neobjeví Julie (v to doufal každé ráno). Když se tak nestalo, místo toho rozmýšlel, co s dcerou podnikne. Dva týdny na ni myslel a částečně si vyčítal svůj odjezd, přestože byl nevyhnutelný a přestože byl i v jejím zájmu, v zájmu její budoucnosti.

„Myslela jsem si, že bych zajela ke švadleně. Kvůli těm novým šatům,“ řekla Julie.

„Ach ano. Chceš, abych tě doprovodil?“ Pan Tiffenbach byl svolný i k takovým věcem, o nichž by v minulosti neuvažoval.

„Nemusíte, otče,“ odmítla jeho nabídku Julie, ačkoli jí neuniklo, jak si otec přeje, aby ho požádala o doprovod. Už tak byla rozmrzelá nad přítomností guvernantky, otce si u švadleny rozhodně nepřála. „Pojede se mnou slečna Jonesová,“ dodala.

„Ano, jistě. V tom případě…, jestli už mi nic nechceš…,“ nechal větu nedokončenou a ve tváři se mu zračilo jisté očekávání.

„Ne, nechci,“ odvětila Julie.

„Dobře.“ Očekávání zmizelo. „Pak jdu do pracovny.“ Vetkl jí pusu do vlasů. „Užij si to u švadleny, Julii.“

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay