Začátek adventu. Pro někoho období zklidnění, svíček a vůně purpury…
Pro mě? Období, kdy se snažím působit dojmem, že mám všechno pod kontrolou, zatímco můj vnitřní chaos běží maraton, potí se, padá a zase vstává.
V práci finišujeme, protože prosinec.
A Domov Sulická nezná slovo klid – v adventu ani vlastně nikdy jindy.
Všechno musí být krásné, připravené, sladěné do poslední ozdoby. A ono taky je! Máme nazdobeno, napečeno, připravený bambilion vánočních akcí pro klienty a v kalendáři svítí i předvánoční večírek pro zaměstnance. To celé pod heslem děláme si to hezký – a skutečně se nám to daří, protože alespoň jednou denně se nadechnu a usměju, aniž by mi cuklo oko.
Mezitím běží práce všedního dne a takové ty vánoční radosti typu inventury, uzávěrky a vyúčtování…
A pak je tu život mimo práci. Doma to připomíná improvizovaný vánoční experiment.
Zatímco pracovní prostředí je jak z prosincového katalogu, doma jedu v módu „přípravy na Vánoce“.
Tradiční pečení cukroví s odhodláním, že letos toho nebude tolik, samozřejmě skončí jako obvykle – minimálně o dva druhy víc.
Dárky kupuju z 90 % na internetu a noční balení probíhá ve stylu „hlavně si to zase nesplet“.
A přesto všechno… žiju! A občas dokonce i stíhám adventní romantiku.
Aby bylo jasno – nejsem jen běžec mezi úkoly. Jsem i ta, která se zvládne vypravit na Staromák, podívat na strom (ano, letos je zase o chlup hezčí!), dát si svařák a usmát se na svět. Jen u toho působím jako člověk, který buď někoho hledá, nebo před někým utíká. Těžko říct, co je horší.
Ale ten pocit, že i přes svůj vnitřní předvánoční hurikán stíhám být součástí té atmosféry, je k nezaplacení.
A pak přichází kouzelné datum: 18. prosince.
A tady – tady teprve začínají moje Vánoce.
Nehodlám předstírat, že jsem nad věcí. To, co je před tímto datem, je vždy spíš předvánoční román.
Ale 18.? To obuju lyžáky, zmizím na sjezdovky a vypnu všechny vnitřní alarmy. Všechno je hotovo, zajištěno.
Lanovka nahoru, stres dolů. Svařák v baru na sjezdovce.
Tam se nadechnu, usměju a všechno nechám za sebou se slovy: „Díky, bylo to intenzivní. Už nikdy více… až do příštího adventu.“
A tak si říkám: hlavní je dostat se k 18. prosinci s diáři odškrtanými jako „hotovo“.
S elegancí? Možná.
S humorem? Rozhodně.
S odpovědností? Jednoznačně.
S únavou? Do té nikomu nic není – já to dám.
Protože advent občas vypadá jako logistická olympiáda, ale nakonec stojí za to.
Přeji vám všem ten nejhezčí advent – ideálně s elegancí a humorem. Jako já. 😉
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
