Účet za laskavost, část prvá

V restauraci Na Hradě bylo obsazeno jako obvykle. Však probíhala doba oběda. Ovšem uhlazeného Viktora Ujše v dokonale šitém sytě modrém kabátu a stejně zbarveném obleku, který nosíval tak často, až to vypadalo, že nenosí nic jiného, taková maličkost nemohla rozhodit, protože pro něj se stůl našel i tehdy, když nebyl volný. Stačilo, aby jeho noha překročila práh restaurace. A jiné nohy se zvedaly a kráčely pryč.

„Pane, vítáme vás,“ přikvačil k němu číšník Kamil a předpisově se usmál. Počkal, až si Viktor sundá a odloží kabát, a pak ho odvedl k místu u okna s výhledem do zastrčené Michalské ulice, která byla natolik zastrčená, že nabízela soukromí, jakého jen šlo v tepajícím centru města dosáhnout, a málo chodců, co se tu jako by zapomněli.

„Díky, Kamile,“ pozdravil ho Viktor studeně, což byl jeho normální tón, který on sám leckdy považoval za přívětivý, a usadil se u stolu pro čtyři osoby, který ale vždy okupoval jen on sám. (Když se ho kdysi v jiné restauraci ptali, jestli by mu nestačil stůl pro dva – obsluha potřebovala stůl pro čtyřčlennou rodinu – , Viktor rozhodně prohlásil: „Nestačil.“ Víckrát do toho podniku nepřišel, třebaže hovězí měli obzvlášť libové.)

Číšník Kamil Viktora obsluhoval první den, kdy do restaurace zavítal na oběd, a protože byl s jeho nevtíravým přístupem spokojen, vyžádal si jeho služby i podruhé, vlastně napořád.

(„Vítám vás v restauraci Na Hradě,“ přistoupil k němu jiný číšník než ten, který ho obsluhoval o týden dřív.

Viktor si ho důkladně prohlédl, jako by byl fotograf a hledal model pro focení.

„Vy jste mě minule neobsluhoval,“ pronesl odměřeně a zamračeně.

„Ne, pane,“ potvrdil jeho domněnku číšník a mírně se usmál. Koutky rtů se mu při té snaze zvedly tak líně, jako by byly unavené.

„Kde je…,“ Viktor zapřemýšlel nad jménem původního číšníka, listoval pamětí, kde měl uloženo spoustu jmen, byl to jeho nejspolehlivější adresář. „Kamil?“ Měl za to, že se trefil.

„Obsluhuje u jiného stolu,“ vysvětlil číšník.

„Chci, aby obsluhoval i u mého.“

„Ale pane…“

„Jsem váš host,“ zarazil ho Viktor příkře a přísně se mu zadíval do očí. „Jsem váš hodně drahý host. Hodlám sem chodit každý týden přesně v tento den a v tuto dobu. A protože tu hodlám nechat hodně peněz, požaduju excelentní služby. Jako tento stůl,“ poklepal na jeho hranu, ale očima zůstával zabodnutý do číšníkových. „A Kamila. Bez urážky,“ dodal a znělo to trochu urážlivě.

„Jak si přejete, pane,“ číšník se milerád odporoučel.

Po pěti minutách, kdy se nic nedělo a kdy měl Viktor chuť zvednout se a odejít, se Kamil konečně objevil u jeho stolu.

„Prý jste si přál moje služby, pane,“ ohlásil se a z jeho výrazu nebylo znát, jestli ho to těší, nebo obtěžuje.

„Ano, to přál,“ řekl Viktor stručně a přijal jídelní lístek. „Dám si…“

A tak se ustálilo, že sotva Viktor v pondělní den vkročil do dveří restaurace Na Hradě, ať měl Kamil na starosti cokoli a kohokoli, všechno a všechny nechal a věnoval se Viktorovi. Odměnou mu byla spokojenost zákazníka, jeho šéfa, když spatřil Viktorovu bohatou útratu, a koneckonců i jeho vlastní, když byl odměněn štědrým spropitným.)

Viktor si vzal jídelní lístek, ačkoli si pokaždé objednával to stejné. Stejnou polévku (květákový krém). Stejný hlavní chod (panenskou svíčkovou na grilu s omáčkou z portského vína a šťouchané brambory). Stejný dezert (suflé). A silnou černou kávu. Všechno stejné. Taky si pokaždé vypnul telefon a po stole rozložil den staré noviny, které s sebou nosíval a v nichž si v průběhu oběda četl.

(„Promiňte, pane, ale jestli chcete, máme tu dnešní vydání novin,“ nabídl mu Kamil jednou, když si všiml starého data.

„Ne, děkuju, Kamile, žiju minulostí. Nejvíc z ní těžím,“ odpověděl Viktor nato.)

Viktor si jídelní lístek prolistoval a za okamžik ho Kamilovi podal.

„Jako obvykle,“ pravil stručně.

Kamil kývl. Nečekal změnu.

Viktor si vypnul telefon, obrátil ho displejem dolů a odložil stranou, rozložil si noviny, lokty se opřel o stůl, podepřel si bradu a zahleděl se skrz okno ven. Měl tohle místo rád právě pro jeho zdánlivou opuštěnost. Docela dlouhá ulice běžící pryč ze švitořícího centra ke klidu kostela sv. Michala sedícího na vršku. A zvlášť ji měl rád v době předvánoční, protože právě tady jako by Vánoce vůbec neexistovaly. Nedolehl sem hluk z trhů na náměstí, nedosáhlo sem světlo z vánočního osvětlení.  Duch Vánoc tohle místo minul. (Pokud Viktor pominul vánoční, ale elegantní výzdobu restaurace a svícny v oknech přilehlých domů.)

Zkrátka svět ve světě.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay