Sedm dní ke štěstí, část třetí

Následující den Ema Benetová vstala brzy, zhltla jahodový jogurt bez jahod, ačkoli by se nejraději zakousla do kakaové bábovky s opravdovými kousky čokolády, kterou včera upekla její matka, ale to by pak hrozilo, že by jí moc nezbylo, vypila kakao a vydala se s celou bábovkou za Adamem Kavalírem.

„Co zas?!“ uslyšela přes dveře poté, co zaklepala, a dávala pozor, aby jí bábovka nesjela z ozdobného tácu na podlahu.

Adam Kavalír jí otevřel ještě v županu a obnošených trepkách a zůstal na ni zírat.

„Hezké ráno!“ popřála mu.

„Hezké ráno si představuju jinak. Třeba tak, že mě nikdo neotravuje klepáním na dveře!“

„Ale já vás nejdu otravovat! Přinesla jsem vám bábovku,“ odvětila sladce a napřáhla k němu ruce s nedotčenou bábovkou posypanou cukrem.

„Já už jsem snídal,“ namítl Adam Kavalír a trochu přivřel dveře, aby Ema na nedalekém stole nezaznamenala talíř s nakrojenou, dva dny starou houskou a plátky sýra.

„Tak se můžete nasnídat ještě jednou.“

„Už nemám hlad.“

„Tak když už jste snídal a nemáte hlad, co budeme dělat?“ otázala se, jako kdyby tak činila každý den.

„My?“ Adam Kavalír vyklenul obočí a vykulil oči. „Co budeš dělat ty, nevím. Co budu dělat já, vím. Ale my nebudeme dělat nic!“ pronesl rozhodně a nevypadal, že by se dal přesvědčit nebo uplatit. Určitě ne bábovkou.

„Až půjdete za dvě hodiny na procházku, můžu jít s vámi?“ zkoušela to dál Ema.

„Ne!“ trval na svém Adam Kavalír.

„A proč ne?“ zeptala se udiveně.

„Protože dnes na procházku nejdu,“ řekl rychle.

„Ještě nikdy se nestalo, abyste na procházku nešel!“

„No tak se to stane zrovna dneska.“

„A proč?“

„Protože!“

„Teď odpovídáte tak, jak bych měla odpovídat já, protože jsem dítě.“

„Emo Benetová, radši ustup,“ varoval ji Adam Kavalír, o krok ustoupil a chystal se zavřít dveře.

„A s paní Evou byste šel?“ nadhodila Ema. „Mohli bychom ji požádat, aby se k nám přidala,“ navrhla nevinně.

Adam Kavalír se napřímil, zhluboka se nadechl a co nejpřísněji se na svou sousedku podíval. Mladá Benetová byla ještě neodbytnější než paní M., a že to byla velká konkurence!

„Ne!“ zařval a rozmyslel se – namísto aby dveře pouze zavřel, s nimi prásknul takovou silou, až Emu ovanul vánek vzduchu a sčesal jí vlasy z čela.

Ema se přesunula ke dveřím Evy Sámové a odhodlaně zaťukala.

„Kdo je?“ zeptala se Eva Sámová přes zavřené dveře.

„Tady Ema!“ zahlásila.

Eva Sámová otevřela a utáhla si pásek u županu. Ačkoli se ještě neoblékla do denního oblečení, stihla už odstranit stopy po spánku, její tvář byla dokonale bdělá, oči otevřené, mysl zcela probuzená a vnímající.

„Ahoj, donesla jsem vám bábovku,“ Ema jí bábovku podstrčila skoro až pod nos.

„To je od tebe hezké, Emo, ale já už jsem po snídani,“ pověděla.

„Aha. A co kdybyste si dala ještě jednu?“

„To nemůžu, to by nedopadlo dobře,“ odvětila mile.

„A proč?“

„To pochopíš, až budeš starší a budeš řešit to, s čím si teď nemusíš lámat hlavu,“ opáčila Eva Sámová.

„Tak jo,“ Ema přestala naléhat. „Co budete dneska dělat?“

„Dneska?“ Eva Sámová se zamyslela, jelikož si zatím žádný plán neutvořila. „Ještě nevím. Proč? Máš nějaký návrh?“

„To mám,“ přisvědčila Ema. „Co kdybychom šli na procházku?“

„To zní dobře,“ přitakala Eva Sámová.

„Pan Adam by prý šel taky.“

„Adam?“ Eva Sámová očima nejistě zalétla k jeho dveřím.

„Jo, vždyť víte, že chodí každý den. Přesněji každé dopoledne!“

„To vím, ale…,“ zaváhala, „asi to není moc dobrý nápad,“ couvla.

„Já myslím, že je. Jiné než dobré nápady ani nemívám!“ nenechala se Ema odbýt.

„Vlastně,“ Eva Sámová se podrbala v načesaných vlasech, „jsem si vzpomněla, že dnes musím něco vyřídit.“

„Ale když jste na to zapomněla, tak to asi není důležité, můžete to odložit,“ mínila Ema.

„To nemůžu,“ Eva Samová zavrtěla hlavou.

„A co to je?“ dotírala Ema.

„Musím si jít koupit šaty na svatbu,“ odpověděla Eva Samová.

„Vy se budete vdávat?“ Ema vytřeštila oči a doufala, že odpověď její sousedky bude záporná, protože opačná by narušila její vybroušené plány.

„Ne, já ne, ale moje vnučka. Včera mi od ní přišlo svatební oznámení.“

„To je hezké! A vy byste se chtěla vdát?“ vyhrkla otázku.

„Já?“ Eva Sámová na ni vytřeštila oči. „Já už se vdávat nebudu, Emo.“

„Jak to můžete vědět?“

„U žen je od určitého věku něco takového nepravděpodobné,“ poznamenala pesimisticky.

„Hm, dobře, ale chtěla byste?“ zkusila to Ema znovu.

„Myslím, že asi ne,“ řekla a znělo to přesvědčivě.

„A chtěla byste aspoň mít někoho vedle sebe, s kým byste žila jen tak?“ dotírala dál Ema, protože svatba nebyla koneckonců to nejnutnější.

„Emo, ty jsi šíleně zvědavá,“ napomenula ji Eva Sámová, ale na rozdíl od Adama Kavalíra neuměla do hlasu vložit potřebný severský tón.

„A nestydím se za to!“ Kdyby Ema mohla, plácla by se rukou do hrudi.

„To je vidět,“ podotkla Eva Sámová, ale na její předcházející dotaz neodpověděla. Vlastně ani nemusela. Emě stačilo, co viděla.

„Tak co ta procházka?“ připomněla.

Eva Samová se opět podívala na trucovitě zavřené dveře Adama Kavalíra.

„Myslím, že to necháme na jindy, ano?“ řekla, omluvně se pousmála a zavřela dveře.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay