Třídní srazy by podle mě, měly být a vlastně jsou dobrovolné. Tak proč mám již potřetí provinilý pocit z toho, že jsem se nezúčastnila? Bohužel, jak je mým zvykem, zvolila jsem taktiku mrtvého brouka. 😊
Nevýhodou tohoto způsobu je:
– Nikdy nezjistím, zda to byla správná volba.
Výhodou tohoto způsobu naopak je:
– Totální anonymita.
Teď zbývá najít odpověď provinilého pocitu. Nic naplat, musím vybalancovat další aspekty …
Co mě v této pozvánce letos vzalo u srdce:
– Ručně psaný dopis do schránky adresovaný mé osobě.
– Dopis byl vhozen do správné schránky 😀
Co mě naopak v této pozvánce letos při čtení zabolelo:
– Výtka naprostého odloučení … (Ne, to není pravda. Ahoj Katko. Takže úmyslný tah na branku? Ano, budu to hodnotit, jako úmyslný tah na branku.)
– Zmínka o spolužačce, se kterou jsme si během postupujících ročníků jaksi přestaly rozumět. (Tak to by nezabralo ani v první pozvánce 😉)
No, provinilý pocit sice zůstal, ale je menší. Už ho totiž nesou i písmena a elektronický tok dat. Možná při příští pozvánce tíživý pocit absence na srazu nebude. Možná to byla poslední pozvánka, kterou jsem kdy dostala. Ale pravděpodobně budu brát v úvahu opět všechny aspekty. A začne to otázkou. Jít či nejít? Žádná pozvánka?
Každopádně … “Život je jako hrad z písku. Když přijde příliv a smete ho, musíte začít stavět znova anebo to vzdát.” (Jaroslav Květoslav Hrubý). Tak si vlastně připadám já a všechny dosavadní pozvánky na třídní sraz.
Obrázek: unsplash.com
