Jak se vyrovnat se ztrátou dobrého přítele? Snažím se na to přijít od minulého dubna. Dodnes si pamatuji i přesné datum 4. dubna 2021. Den, kdy nastal konec. Bojovala jsem o naše přátelství různými způsoby. Druhá strana jaksi už ne.
Nejdříve jsem si pomyslela fajn, asi řeší něco vážného. Nikdy jí to totiž nebylo podobné. Aby se odmlčela a nedala den vědět. Znaly jsme se od školy. Podobný smysl pro humor, stejné osudy a náhled na život. Opravdu jsem cítila ono pevné přátelské pouto. Pak nás osudy zavály každou jinam. Mě samotnou do pracovní sféry, jí do dalšího vzdělávacího procesu.
Původně bylo v plánu, že i já si svůj titul dodělám na stejné škole. Život mi nachystal něco jiného. A tak moje studium po 4 měsících skončilo. Ona však stále pokračovala. Vlastně musím psát v minulém čase, protože všechno s ní je už minulost. Nevím, kde je a jestli stále studuje.
Neodpovídá a nereaguje ani ostatním, s kterými jsem doposud v kontaktu. Nebudu lhát. Mrzí mě to a zasáhlo mě to velmi krutým způsobem. Nikdy bych nevěřila, že je možné přetrhat přátelství ze dne na den. Ještě trochu chápu pozvolný rozchod. Kdy si oba pomalu přestávají rozumět. Odloučení je jistě pochopitelné a nezvratné.
Ale takto? Ze dne na den? Bez vysvětlení? Nemám to, jak uzavřít. Vleču si tento vztah dále a snažím se s tím vyrovnat, jak to jen jde. A v nestřeženém okamžiku v plné síle optimismu, jí napíšu jednu zprávu s obligatorním: Ahoj …. jak se máš? (smajlík). Čekám hodinu. Čekám den. Čekám 3 dny. Mažu konverzaci. Dám vědět společné kamarádce. Ne, zase se neozvala.
Nezbývá mi tedy nic než, nechat vše plynout. Ideálně úplně zapomenout. No, její číslo si pro jistotu ještě nechám v telefonu. 😀 Teď si kladu otázku, nechala si vůbec i ona to mé?
Jak řekl Fjodor Michajlovič Dostojevskij: „Žít bez naděje znamená přestat žít.“ Třeba se jednou ozve, anebo alespoň rozloučí. 😊
Obrázek: unsplash.com
-480x270.jpg)
