Sbohem, samostatná postýlka: Objevili jsme krásu společného spaní
Údajně trvá 21 dní naučit se něco nového považovat za zvyk a brát to za své. Mně stačila první noc s Eliškou v porodnici a věděla jsem, že se společného spaní jen tak nevzdám.
Nadšeně jsem těhotná stavěla dětskou postýlku. V hlavě jsem sice měla vidinu toho, že budu kontaktní máma, co kojí, nosí, spí s dítětem, ale přece se chci někdy taky vyspat, ne? Díky bohu, že jsme postýlku podědily, jinak by to byly vyhozené peníze..
Představte si, že jste po porodu (to se ale blbě představuje), prostě po tom zázračném oddělení maminky a miminka, se kterým jste devět měsíců dělala všechno a všude. Přijde večer, už jste se snad vynadívala na ten uzlíček a říkáte si, že už taky půjdete spát. Mimčo leží v nemocničním “kočárku” a vy sama v posteli. Tak já takhle ležela hodinu a nemohla jsem zabrat. Nevydržela jsem tu dálku mezi mnou a Eliškou, její oddychovaní mi připadalo tak nahlas, že jsem nemohla usnout a hlavně, co kdyby přestala dýchat?! (To berte s rezervou, po porodu napadá člověka ledacos.) Nejjednodušší řešení se nabízí. Vzala jsem si ji k sobě do postele a jak rychle jsem usnula si dokážete představit. 🙂 Od té doby spíme společně vždycky a všude. Pro nás je to absolutní přirozenost a potřeba.
Díky naší rodinné posteli je jednoduché se k naší bobině přitulit. Většinou leží na dosah. 🙂
Kojení je taky hračka. Jen se v noci otočím a princezna se obslouží sama. A spíme dál. Žádné vstávání, žádný pláč, žádný probuzený tatínek. Většinou ani neví, že se v noci vrtíme. 🙂
A společné vstávání je plné mazlení a blbnutí, ať chceme nebo ne. 🙂
Jediné, co je k tomu potřeba je vlastně dostatečně velká postel přiražená ke stěně, aby nedošlo k nečekané nehodě.
Prima přirozený spánek všem. 🙂
Lucka a Eliška
Zdroj foto:Pixabay.com
 (3)-480x270.jpg)
