Milíčův dům byl určen především dětem, které tam mohly přicházet denně po škole i
o víkendech. Jednou týdně mývaly schůzky ve svých družinách, do kterých byly rozřazeni
podle věku a pohlaví. A v neděli odpoledne mívali jedno velké společné shromáždění. Na
počátku bylo dětí v Milíčově domě asi šedesát a děti byly rozděleny do tří družinek: dvou
chlapeckých dle veku a jedné dívčí. Časem bylo dětí v Milíčově domě sto padesát, a tak není
divu, že muselo být i více skupinek. Pro ty nejmenší byly Broučci a Kůzlátka. Dívky byly dle
věku Včelky, Vlaštovky, Srnky a Hospodyňky. A kluci byli Skřítky, Vlčky, Junáky, Bobry a
Průkopníky.
Děti měly v domě k dispozici nejen klubovny, ale i dílny, studovny a čítárny. Využívat ale
mohly i hudební a tělocvičný sál. V Milíčově domě se vyučovalo i hře na housle a na klavír,
rytmice a sborovému zpěvu. V Milíčově domě se tak konaly i koncerty klasické hudby a
veřejné besídky, kde nebyli preferováni ti, kteří v kolektivu vynikali, jak tomu bývá na
běžných školách.
Pedagogové zde vedly děti k tomu, aby byly více samostatné, a snažili se je povzbudit třeba
k tomu, aby sami pečovaly o květiny, zeleninu a ovocné stromy. To vše bez jakéhokoli
autoritativního řízení! Práce zdejších pedagogů, o které by se dalo říci, že byla na hranici
mezi pedagogikou a terapií, měla vychovávat děti k větší aktivitě a sebedůvěře, a tudíž bylo
pochopitelně i vyloučeno, aby zde hrál nějakou roli školní prospěch, anebo se dětské výkony
nějak hodnotily. Děti se špatným prospěchem zde byly vedeny k tomu, aby se pokusily
vyniknout v jiných oblastech, což se samozřejmě neobešlo bez toho, aby to mělo vliv na
jejich práci ve škole.
Kdo za děti v Milíčově domě odpovídal?
Práce s dětmi ležela ze začátku především na Přemyslu Pittrovi, Olze Fierzové a Ferdinandu
Krchovi. Pitter se staral o ideové vedené, které propojoval s ostatními společenskými
aktivitami, jako byly přednášky a vydávání časopisu Sbratření. Krch byl pověřen
pedagogickým vedením a Olga Fierzová měla na starost kdeco od účetnictví až po vedení
dětí. Nutno také dodat, že pod jejím vedením se tradiční výuce podobala jen odpolední
pomoc dětem s domácími úkoly. Z dvojice Fierzová – Pitter byla právě ona tím přísnějším a
důslednějším článkem, zatímco Pitter byl spíše milujícím. Děti tak věděly, že se „strýčkem“
Přemyslem je ještě možné smlouvat, ale s přísnou „tetičkou“ Olgou už ne.
Olga Fierzová během svého působení v Milíčově domě také sbírala materiály pro své
pedagogické publikace. Ona i Pitter měly dosti láskyplný i podle některých poněkud svérázný
pohled na výchovu. Podle její teorie je lepší „dávat dítěti příležitost, aby samovolně učinilo
to, co chceme, aby vykonalo. To uděláme tím, že svoji žádost uložíme do formy prosby.“
Ve třicátých letech přišel do Milíčova domu muž, který měl za sebou nezpochybnitelné i
odbornou veřejností uznávané výsledky z práce s dětmi a který byl ochoten je nabídnout do
služeb Přemysla Pittra. Tím člověkem byl Ferdinand Krch, který původně vystudoval práva a
jako učitel se kvalifikoval až mnohem později. Krch věřil, že není potřeba děti trestat, že je
důležité je jen dokázat nějak zaměstnat, dát jim na práci nějakou pozitivní činnost a naučit je
tak tvořit.
Kromě Pittra, Fierzové a Krcha působili v Milíčově domě i další lidé, jako například manželé
Rotttovi, či Anna Pohorská. Je důležité si uvědomit, že žádný z těchto lidí v Milíčově domě
nepobíral žádný plat, všechno dělali jako dobrovolníci. Ale pokud se jim náhodou mimo
podařilo něco vydělat, vše šlo do společné pokladny, která tvořila finanční základ provozu
Milíčova domu. Do společné kasy se tak dostaly třeba výdělky z Pittrových přednášek,
z Olžiny výuky jazyků i Rottova zaměstnání jako typografa v tiskárně. Přispívali do ní
samozřejmě i někteří rodiče, čtenáři Sbratření a lidé, kteří sympatizovali s Pittrem a jeho
náboženským zanícením, se kterým se pouštěl do svých projektů.
V Milíčově domě působili i další lidé, například vychovatelky. Jistá Milada Horáková zde
pracovala až do roku 1938, kdy se začala starat o nově vzniklou Pittrovu dětskou ozdravovnu
v Mýtě u Rokycan. (Nepleťme si ji ovšem s jistou političkou. Jde zde pouze o shodu jmen.)
Mezi pedagogy zde patřily i jakési dvě učitelky na odpoledne, Marie Pašková a Ida Tyčová.
Mimo nich v Milíčově domě působilo i několik dobrovolných pracovníků a pracovnic, jako
třeba Magda Pillbauerová, Josef Horáček a další.
Jak se začal plnit Pittrův sen o dětském útulku
Už na konci první světové války, kdy Přemysl Pitter začínal se svou veřejnou činností, snil o
zřizování útulků pro potřebné všeho druhu. V roce 1921 začal uvažovat o založení domova
pro opuštěné a mravně ohrožené děti. Chtěl, aby zde děti mohly žít, nikoli aby zde trávily jen
několik hodin denně, jak tomu nakonec bylo po zřízení Milíčova domu. V roce 1922 se na
konci října sešli lidé ze stavebního a bytového družstva s prozatímním názvem Domov
mládeže bez přístřeší v Praze. Jeho předsedou byl Drantišek Janský a místopředsedou
Přemysl Pitter. Ve vedení byla ale i učitelka Marie Hornofová a sochař František Bílek. Pro
svůj projekt, tedy stavbu, která měla sloužit jako útulek pro opuštěné a zanedbané děti, ale
také jako přednáškové centrum a veřejná jídelna, zvolili název Milíčův dům.
Přemysl Pitter si však od projektu sliboval mnohem více. Toužil zde děti vychovávat podle
Ježíšových a Milíčových ideálů. Takto vychované děti se pak měly stát budovateli nového a
lepšího světa, který by byl utvořen v duchu zásad křesťanského komunismu. Pokud šlo o
místo, kde měl Milíčův dům stát, bylo to velmi složité. Nabízelo se jim hned několik
možností, například postavit dům na Žižkově. Zažádali si ale i o pozemek v jižním cípu sadu
vedle Národního muzea, uvažovali ale i o Kinského zahradě na Smíchově, či o Vozové ulici na
rozhraní Riegerových sadů a Rajské zahrady. Všechny tyto plány však počítaly s finanční
podporou státu, která jim nakonec nemohla být udělena, protože o Pittera začala projevovat
velký zájem policie. Nakonec v listopadu roku 1924 zakoupili pozemek na vrchu svatého Kříže
na Žižkově, který později museli směnit za parcelu u bývalého olšanského rybníka, neboť bylo
rozhodnuto, že na onom vrchu nic stát nesmí.
Pražská obec pak po několika letech vyšla Pittrovi vstříc a souhlasila s tím, aby dvě tisíce
korun, které ještě zbývaly doplatit, se proměnily v bezúročnou půjčku, kterou nebude možné
vypovědět, dokud bude Milíčův dům sloužit jako domov mládeže. Pitter následně vypsal
architektonickou soutěž. Té se zúčastnilo sedm architektů, z nichž vyhrál přední
funkcionalistický architekt Erwin Katona. NA samotnou stavbu však nebyly peníze. Od vzniku
myšlenky na vybudování dětského útulku uplynulo více než deset let, a stále se nezačalo
stavět. Oné situaci zajisté nepomohla ani vrcholící hospodářská krize. Pitter se ale nevzdával.
V červenci roku 1932 zahájil propagační kampaň, aby získal peníze na stavbu. V Sbratření i na
zvláštních letácích veřejnost seznámil se sociálním postavením žižkovských dětí a stručně jim
představil i historii vlastních snah jim pomoci. Čtenáři Sbratření a oněch letáků však neměli
zaplatit všechny náklady za stavbu. Část se měla dodatečně splácet i z výnosů veřejné jídelny,
která měla být v Milíčově domě zřízena, a z pronájmů kanceláří v prvním patře. Konečně
v lednu 1933 byla stavba, kterou navrhl Erwin Katona, povolena a na jaře téhož roku Olga
Fierzová upozornila Pittra na článek o vinohradském staviteli Karlu Skorkovském, který
vybudoval třeba Veletržní palác, Libeňský most, Mysarykovy domovy v Krči a který byl
členem Českobratrské církve evangelické a filantropem, který dle článku v Peroutkové
Přítomnosti postavil zadarmo domovy pro několik rodin nezaměstnaných dělníků. A
konečně Pittrovi svitla naděje, že domov pro děti přece jen bude stát, i když na něj
v podstatě nejsou žádné peníze.
Pitter se dohodl se Skorkovským, že Skorkovský pro něj budovu postaví a počká se splácením
po dobu osmi let. Jednatřicátého července 1933 byla stavba zahájena, v říjnu už byla hrubá
stavba hotová a na Štědrý den v něm mohl Přemysl Pitter poprvé přivítat hosty. Onoho
večera, kdy se Milíčův dům otvíral pro veřejnost, pak Přemysl Pitter svým sto padesáti
hostům, kteří s ním přišli oslavit Vánoce, dojatě četl z Bible o tom, jak je láska nejvyšším
darem. Když řekl slovy proroka Jozua „Já a dům můj sloužit budeme Hospodinu“, roztáhla se
před rodiči a dětmi z nouzových kolonií na vrchu svatého Kříže a na Červené skále v Milíčově
domě opona a poprvé se zde rozsvítil vánoční stromek, pod kterým každý z návštěvníků
našel pro sebe dárek.
Jak Přemysl Pitter začal se svou pedagogickou kariérou
Pitter, který byl tehdy teprve na počátku své vlastní pedagogické kariéry na tuto dobu
později vzpomínal takto: „Když děti poprvé přišly do Milíčova domu, bylo to jako vpád
divochů. Válely se po zemi, hulákaly, praly se a zdálo se nemožné dostat je toliko do řady. A
teď jsem je měl učit zpívat koledu! Ale výsledek byl dobrý“ Pro Přemysla Pittra se pak Milíčův
dům stal i jeho vlastním domovem, když v něm získal pokojík, který mu sloužil jako byt i
pracovna. A nebyl jediní. Společně s ním získali v tom domě byt i manželé Rottovi, kteří se
stali správci Milíčova domu.
Jako pedagog, kterým se konečně mohl stával, chtěl Přemysl Pitter uplatit své poznatky
z návštěv výchovných zařízení, která podrobně studoval během svých cest do Anglie. Byl
britským speciálním školstvím velmi fascinován, což bylo poznat i z jeho záznamů, které si
pečlivě vedl. V roce 1927 psal odtamtud domů: „Výchova je naprosto individualistická, tj.
každému dítěti zvlášť se věnuje pozornost, pro každé je jiná metoda, každé vychovává se
k vlastnímu osobitému životu. Žasnul jsem, když jsem byl po dvě odpoledne přítomen
takovému „školnímu vyučování“. Především učení se dálo venku, v zahradě, u malých,
porůznu postavených stolků a každé dítě dělalo něco jiného, totiž to, k čemu mělo právě
největší chuť, jedno kreslilo, druhé počítalo, třetí četlo atd. Ptal jsem se, jestli nepanuje při
tom anarchie, jestliže dítě je neposedné a nemá chuti ani k tomu ani k onomu, ale v tom
právě spočívá smysl anglické výchovy, že děti jsou od útlého věku vedeny k uvědomování si
svých povinností a k jejich dbalosti.“
Zaujal ho nejen tamější způsob výuky, ale i přestávek, neboť tam při každé změně předmětu
následovala chvíle her či „quiet minutes“. Byla to velmi tichá pauza, kterou děti mohli využít
k odpočinku, ale jakkoli jinak. Svou osobní zkušenost z takové přestávky popsal takto:
„Všichni, kdo jsou přítomni (tak i já tak musil učiniti) lehnou si na trávník, a je-li to
v místnosti, volně se usadí a pohříží se v mlčenlivé naslouchání. Za několik minut učitel
vstane, odejde opodál, a pak tiše, jednotlivě vyvolává k sobě žáky a tiše si dává od nich
vyprávět, co v té chvíli zažívaly. Povětšině děti (byly ve věku 5-6 roků) velmi vážně a důležitě
líčily, jak slyšely ptáčky zpívat, mouchy bzučet, větřík ve větvoví šumět, a co přitom cítily…
Byla to chvíle téměř zbožná.“
Na počátku roku 1929 s Olgou Fierzovou navštívil i známý dětský výchovný ústav pedagožky
MacMillanové v Londýně. Zde se uplatňovala výchova k samostatnosti dle principů, které
navrhla pro výchovu dětí Marie Montessori, a výuka zde probíhala ve volné přírodě. Ona
škola stála uprostřed ne příliš pěkné dělnické čtvrti a docházely do ní samozřejmě děti
z proletářských rodin, a to ve věku mezi třemi a šestnácti lety. Zajímavé bylo, že i když byla
venku mlha a bláto, vyučovalo se v místnostech s okny a dveřmi dokořán. Vítr pak vanul
celou místností, a to aniž prý dětem byla zima. Na Přemysla Pittra ale největší dojem udělala
výchova dětí k samostatnému, sebevědomému a nenucenému projevu.
„Nejhezčí bylo, když jsme byli přítomni u oběda těch nejmenších. Děti rozděleny jsou na
skupinky po osmi, každá skupina má svůj stůl a každého dne je na řadě jiný člen skupiny,
který má na starosti obsluhu ostatních lčenů své skupiny. Dostane zástěru a nosí do kotlíku
v miskách jídlo svým druhům na stůl, dbá o to, aby každý měl lžíci, chléb, zákusky, mléko atd.
Byla podívaná, na ty caparty, jak samostatně a starostlivě si počínali, a nestalo se, že by
některý z nich něco rozlil. Slovo „nech toho, to neumíš!“ nesmí se zde vyskytnouti. Děti jsou
vedeny k tomu, aby tak dlouho zkoušely, až to samy dovedou. Učitelky a opatrovnice nebojí
se svěřiti i těm nejmenším docela obtížné a odpovědné úkoly,“ popisoval s úžasem.
Význam Milíčova domu
Inspirací při zakládání Milíčova domu byl Přemyslu Pitterovi i osobnost z českých dějin,
přesněji Jan Milíč z Kroměříže, církevní reformátor předhusitského období, po kterém byl
dětský útulek pojmenován. Milíčův dům však dokázal snad i trochu předčít původní Pittrovy
záměry. Nepřednášel zde jen Přemysl Pitter, Milíčův dům hostil i zahraniční návštěvy.
Například v roce 1934 sem zavítal Ind dr. Jesudason a v prosinci roku 1937 George Lansbury.
Čtyři roky po otevření Milíčova domu uveřejnilo Národní osvobození stať Pražský pomník
Milíče z Kroměříže. Milíčův dům byl dle statě pomníke, který „stavěla doslova láska
k žižkovským dětem, praktická láska k vlastní, k jejím potřebným dětem, která se směla
dovolat Milíčova jména a Milíčovy lásky k opuštěným a zanedbaným dětem a která může
konkurovat s opravdovostí a praktičností Milíčova díla solidarity s chudými“.
Milíčův dům však nebyl útočištěm pouze žižkovských dětí, ale i dětí německých emigrantů,
kteří uprchli z nacistického Německa. Těm sem dopomohli angličtí kvakeři v roce 1934. České
i německé děti se tak zde mohli vzájemně seznámit a naučit se toleranci. Pittrovo stanovisko
k poskytnutí útočiště německým dětem bylo následující: „Splácíme tak dávný dluh za
pohostinství, kterého se dostalo našim předkům v Německu, když po bitva na Bílé hoře
prchali z vlasti před pronásledováním, nacházejíce v Německu přátelské přijetí a novou
vlast.“
Děti z Milíčova domu měly díky Pittrovým známostem zajímavé možnosti jak trávit
prázdniny. Díky hnutí woodcrafterů (Ligy lesní moudrosti) se mohly účastnit letních táborů
v Samechově a dívky směly díky prežské YMCE strávit část prázdnin zámečku v Přerově nad
Labem. Pitter se svému poslání v Milíčově domě zkrátka docela oddal a vše a všechny kolem
sebe dokázal s tímto svým projektem nějak spojit. Odchod z Milíčova domu tak pro něj musel
být jistě velmi bolestivý. Mottem jeho pedagogické práce v Milíčově domě by se však učitelé
mohli inspirovat dodnes: „Stavíš-li ze dřeva, dřevo shnije, ze železa, kov zrezaví, i mramor čas
rozhlodá, tvůj materiál, duše dítěte, je však věčný.“
Okno do budoucnosti
V roce 1976 bude v Milíčově domě sídlit mateřská škola, ktera v roce 2001 bude oficiálně
pojmenována Mateřská škola Milíčův dům.
Zdroje:
T. Pasák: Přemysl Pitter – Život pro druhé, Paseka 1997
T. Pasák: K poctě Přemysla Pittra, 1995
P. Kosatík: Sám proti zlu, Paseka 2009
