ŠKOLA

 
Náš Samíček začal chodit do první třídy. Naše miminko, náš prvorozený, naše torpédo a chlapeček na klíček. Náš Pepin říznutej Forestem Gumpem. A líbí se mu tam. Nejvíc kamarádi a svačiny. Slušně s nima dýlujou. Palačinka za párek v rohlíku a podobně. Pak se nacpou k prasknutí a nemůžou ani obědvat. Děsně bych to tam chtěla o velký přestávce vidět. Ty rozkroje, jestli se kšeftuje na baru na férovku nebo na tajňačku pod ním. Už je to machr, chodí do školy druhý týden! První den byl naštvanej, že jde hned po první hodině domů a nemůže do družiny a na oběd. Kikinek byl ve školce taky slušně naštvanej. Nemluvil se mnou 2 hodiny, protože jsem ho v 10 vyzvedla a nemoh jít s dětma na procházku a na oběd!! Jak to teď po sobě čtu, vypadá to, že jídlo je v naší rodině velký téma. Koupim si hrnce ze školní jídelny a budu doufat, že budou stačit.
Já byla první den nervéz. Zbytečně. Samozřejmě. Stačí asi dětem trochu víc důvěřovat. Protože i my dospělí toho dost poserem. Například já. První den druhýho týdne nás zavřeli na Valše a muselo se jet do Plzně přes Litice, cesta delší o pár minut, Tak jsme vyjeli včas, ale nedošlo mi, že tudy pojedou úplně všichni a budou zácpy. A tak jsme dojeli pozdě a já ve svých 34 letech dostala stěr od učitelky ze základky. “Jdete pozdě.” Teď já ještě s úsměvem, který tvrdl, vysvětlovala, proč jsme tam pozdě. A úča zvyklá na lecjaký výmluvy o dost vyšších kvalit si jen utřela koutek pusy a řekla: “Takže neinformovanost!” To jsem si pro změnu utřela slinu já, chytla kluky, tři kytky v květináčích, tašku na tělák a svojí kabelku a odvedla prvňáka do třídy, kde už podle tý učitelky nemam co dělat. Ale vzhledem k tomu, že se s tim nechtěla tahat sama, pustila mě milosrdně dál. Jak je ten školní svět malý a jak je tam každý nejdůležitější. Dokonce někteří hrajou tu hru na důležitost, i když druhá strana si ani nemá chuť prohlídnout karty. Ale já to chápu. A ze srdce doufám, že paní pak po mém poučení měla lepší den. Za to ve školce, pohoda džezz a Kikinek mohl jít hned snídat. Uff, měl totiž strach, jestli na něj zbyde. 
Daší den jsem Samíkovi zapomněla dát do aktovky klíček od skřínky a čip na obědy. Vyřešili jsme to a byl rád, že neměl průser. Dneska jsme ten čip nemohli pro změnu najít. Asi zůstal v jídelně. Po mých siláckých řečech, že jen debil neumí dítěti zkontrolovat aktovku, když nosí asi čtyry věci, se pasuju na ECHTdebila a připouštím, že je zkrátka, co zlepšovat. Ještě, že Stelinku zvládam zaopatřit bez erorů a plenky měnit pravidelně. 
 

verun

PS1: Na zahradě nám rostou dýně jak fotbalový míče  a píchavky, jak šůty na rugby. Za plotem sklízíme černej bez a od sousedů dostáváme rajčata a cukety. Ještě jednu, tři krávy na mlíko, pašíka na maso a slípky na vejce a máme vystaráno. Zároveň taky kus dřeva na rakvičku pro mýho muže, protože toho by zabila už jen jedna kozička Sonička, co máme s dětma už ňákej pátek vyhlídnutou v Černý ovci. 
PS2: Už to na něj musim prásknout. Náš pes strašně prdí a smrdí. Má křivý zuby, špičatý uši, nakrabacenej čumák, ocásek jak vývrtku a sežere, co vidí. Ale má krásný medový oči, který Vám vidí až dovnitřku těla a jestli je duše někde tam, on jí prokoukne. 
PS3: Na Doubravce v kiosku prodává pán zmrzlinu, Nejradši dětem a když maj svůj den nebo třeba vysvědčení, dává jim jí zadarmo a ještě se u toho culí.