Láska: Nelze ji dostat. Nelze ji dát. Lze jí být

Slova lásky používáme a skloňujeme v mnoha významech a často i bezvýznamně. Řekli jste někdy někomu miluji Tě jen proto, že to chtěl slyšet? Nebo dokonce proto, že jste si mysleli, že to chce slyšet?

Láska. Co vyjadřuje tohle zvučné slovo? Slyším často odpovědi svých klientů jako, vztah mezi dvěma lidmi, že je více druhů lásek. Dětská, k dítěti, ke zvířeti, partnerská, milenecká, nešťastná… Že jí můžeme dávat a taky dostávat. Že bez něčí lásky nemá život smysl… Uf. A k čemu by byla taková láska? Připoutaná! K jinému člověku, ke zvířeti, či dokonce k věci. Ano i pouta lásky prý existují. Pokud láska připoutává, není to láska. Pokud láska dostává podobu něčeho, nebo někoho, není to láska. Mluvíme pak o závislostech, představách, zamilovanosti.

Jak lze tedy milovat? Co je láska?

Abychom se mohli ponořit do zkoumání podstaty lásky, čím je, nepůjde nezačít u podstaty nás samých. Kým jsme? Co je podstatou našeho bytí? Ano je to filosofická otázka. Nechápejme ji ale na úrovni bezbarvé teorie. Pojďme se ponořit do nitra a naše zjištění prožít.

Když jsem se ponořil, ztratil jsem se. Ne, že bych někam zabloudil. Prostě jsem nebyl. Nebyl jsem tím, kým jsem si myslel, že jsem. Neměl jsem žádnou podobu, žádné jméno… Jen vědomí něčeho, co mohu nazvat jakkoli, ale popsat to lze jen těžko. Můžeme své Já nazvat energií, která se dokáže zhmotnit v tělo. Můžeme jít dál a být vědomím, které pozoruje, či pozorovatelem, který pozoruje i vědomí. A dále, a tam už slova chybí. Něco jako vše a nic. Část něčeho, co nemá části, jednota všeho.

Jak tedy můžeme milovat druhé, když nejsou žádní druzí. Jak bychom vůbec mohli milovat, tedy myslet si, že milování tvoříme? Lásku netvoříme, takovou moc nemáme. Láska vznikla již s vesmírem, možná i s tím, co bylo před ním. Láska je součást sloučeniny jednoty. Ne-li její základ. Ne-li její pojítko přitahující vše v jedno… Možná, že gravitace je silné vyjádření lásky, jako toho, co stmeluje, přitahuje. Gravitace, neboli přitažlivost.

Když zapůsobí gravitace dvou těles muže a ženy, může vzniknout gravidita. Gravidita jako výsledek gravitace, čili lásky plod… To jen na odlehčenou. 🙂

Láskou tedy jsme. Nemůžeme ji dávat, ani brát, ani dostávat. Lze jí jen být. A my jí jsme. Jen mysl nám namlouvá, že je to jinak. „Myslím, tedy jsem“. Neboli: Vědom toho, že myslím, si myslím, že jsem. Nejsem ale proto, že myslím. Jsem vědomý toho, že mám mysl. JÁ je ale i mysli pozorovatelem. Nemohu tedy být myslí. Ani tím, kdo myslí. A nemohu být tím, kdo miluje.  Láska je. A já jí jsem. Jsem jí, nebo si myslím, že jsem myslí. A pak si myslím, že jí nejsem. Že jí mohu mít, vlastnit, udržet, dávat, dostávat… Mysl Lásku netvoří! Dělá z ní netvora, který může ublížit. Odděluje ji, přiděluje, omezuje, barví, dává různá jména a podoby, vkládá do něčeho, čím není.

Jsme láskou, základní energií vzniku všeho. Láska je tvůrčí energií. Naladěním se na sebe se i mysl stane tvůrčí. Bude myslí lásky.