Jak vypadalo rané dětství mé maminky za 2. světové války?

Moje maminka, Marie Želechovská, zažila druhou světovou válku do svých 4 let. Narodila se totiž na konci července roku 1941 a ze svých 4 let si i něco pamatuje. Protože její vzpomínky jsou zajímavé, vznikl tento rozhovor.

Jak se žilo lidem ve 2. světové válce?

Němcům se musela odevzdávat část z toho, co se vypěstovalo, nebo ze zabijačky kůže ze zad prasete a 10 kilo sádla, od slepic vajíčka. Kůži ze zad prasete se říkalo krupon. To se používalo na výrobu bot. Tenkrát se nosily šněrovací boty přes kotník a říkalo se jim bagančata.

Z výboru vždycky přišli a sepisovali domácí zvířectvo. Tyto soupisy dělaly ještě i po roce 1953. Pak už se neodevzdávala vajíčka. Asi to bylo kvůli tomu, aby měli přehled o tom, kdo je samostatný a kdo se dokáže uživit jen z toho, co si vypěstuje. Tenkrát, když přišli, jsem v Budyni v domě bydlela ve svých 12 letech sama. Maminka s tatínkem se tam přistěhovali až na podzim, aby ještě na Brníkově sklidili, co bylo na poli.

Co si pamatuješ jako dítě z války?

Pamatuju si jen něco z pětačtyřicátého roku, když mi byly 4 roky. Schovávali jsme se do krytů. Na kopci proti našemu baráku Američani shodili asi 3 bomby na pole mezi Brníkovem, Ředhoští a Podbradcem, když bombardovali v Praze a v Plzni. Soused, pan Martinovský, vykopal ve stráni bunkr a ukazoval mi ho. Tatínek měl kryt zase z chlíva pod silnicí. Když houkal na výboře poplach, tak jsem utekla do krytu k Martinovským a sestra s maminkou po celou dobu bombardování stály ve vratech a volaly na mě. Tatínek musel maminku držet, aby za mnou nevyběhla ven.

Když vypínali proud, tak jsme drželi černé hodinky, dralo se peří, svítilo se petrolejkou a tatínek vypravoval třeba o tom, jak měl jako řezník povinné dodávky masa do Terezína do koncentráku. Tenkrát měl koně a jezdil tam s bryčkou. Říkal, že to bylo hrozný, že tam jsou dvoje železná vrata v průjezdu, která zavřeli a on tam musel vykládat maso a vězni ho nosili pryč a stáli tam Němci se samopaly. Vždycky byl rád, když odtamtud odjel.

O Židech si pamatuju jen z vyprávění. Židi nejdříve nesměli chodit do restaurací, mezi nás jako Čechy, pak jim začali zabavovat majetek, když nějaký měli, byty a pak je poslali do koncentráku.

Co si ještě pamatuješ?

Pak si pamatuju, když měl tatínek obchod s dobytkem, tak měl na vratech ceduli Miroslav Rážek, obchod s dobytkem. Přišli k nám 4 Rusáci v kožených kabátech. Přišli až do kuchyně a chtěli vodku. Já jsem seděla na kanapi, za tím kanapem byl stůl, naproti kredenc a maminka byla u kamen, vařila oběd. My jsme mívali na lavičce za kamny vodu v konvi, která se nosila ze studny. V tom mívala maminka naběračku a když jsem se chtěli napít, tak jsme si nabrali a napili se přímo z naběračky, nebo jsme si nalili vodu do hrnečku.

Rusům tedy nalila tuto vodu. Oni říkali „vodu nět“. Jeden uměl trochu česky, tak jim vysvětlovala, že musí do hospody. Když odešli, rychle utíkala zamknout vrata, aby nepřišli znova, protože se jich bála.

Je pravda, že lidi ve válce měli hlad?

Měli, ve městech určitě. Na vesnici jsme jídla měli dost. Měli jsme pole a dobytek. Sice se musela odevzdávat vajíčka a kdo měl víc polí, odevzdával i maso. My jsme měli jen drobný dobytek – slepice, husy, kachny. My jsme odevzdávali jen sádlo, vajíčka a krupony z prasat.

Když bys měla srovnat válečnou dobu a současnou covidovou dobu, co bys k tomu řekla?

Určitě nebylo takové napětí a stres jako dnes. Němci sice vyžadovali pořádek a poslušnost. Nesměly se překračovat jejich nařízení, třeba připravovat atentáty, vyhazovat do povětří vlaky, když vozili zbraně na frontu.

To jsou velmi autentické vzpomínky. Protože se maminka rozpovídala více, můžete se těšit i na její dětství v 50. letech minulého století a jak vnímala měnovou reformu.