Zábavné nebo strašidelné? Neuvěřitelné příběhy sdílené dětmi
Moje sestra popsala svého imaginárního přítele následovně: “Sedí na mojí posteli a čeká na svou maminku. Nesmí jít domů sám kvůli své ruce.” Zeptala jsem se jí na tu ruku a odpověděla mi, že: “Jeho maminka ho přejela, když si kreslil křídou na chodník. Porot pořád pláče, nelíbí se mu, že je mrtvý.”
Můj tříletý syn si prozpěvoval při vybarvování. Zaposlouchala jsem se do toho, co zpíval, ale tu písničku jsem nikdy předtím neslyšela. Zeptala jsem se ho, odkud tu píseň zná, a odpověděl, že mu ji zpívá paní v jeho pokoji.
Když jsem byl malý, ukázal jsem na strom před naším domem a řekl jsem, že ten strom zemře. Nikdo tomu nepřikládal žádnou váhu, ale druhý den ráno ten strom spadl a zničil auto mého dědečka.
Jsem chůvou batolete (holčičky), které se stále učí mluvit. Když jsme se jednou procházely po hřbitově, který se nachází v naší čtvrti, malá ukazovala prstem nad hroby a říkala: „Lidi, podívej lidi,” stále znovu a znovu.
Když mi byly asi čtyři roky, našla mě mamka v koupelně, kde jsem měla všechny své barbíny ponořené obličejem dolů ve vaně. Když se mě zeptala, proč jsem to s nimi udělala, odpověděla jsem jí: „Pán ve skříni mi totiž řekl, že pokud to neudělám, budu to já, kdo bude plavat obličejem dolů.”
Se svým tříletým synem jsme se jednou procházeli po přeplněném obchodním středisku. Syn chtěl každého pozdravit. Začal říkat “ahoj,” “ahoj,” “ahoj, ”jakmile se k nám někdo blížil, a pak najednou z ničeho nic ukázal na jednoho muže a řekl mu: „Ty zemřeš!” a pak pokračoval dále ve zdravení kolemjdoucích. Superděsivé!
Byla jsem chůvou dvouletého chlapečka. Hráli jsme si společně s kostkami a on se smál, když se se ke mně najednou otočil a řekl: „ Chystám se ti ustřelit hlavu.” Potom jsme si celou noc hráli na schovávanou. Byla jsem vystrašená, že mě najde.
Pracovala jsem na letním kempu a jednou jsem si hrála s dítětem, které pořád blbnulo, skákalo, až skočilo skoro na mě. Křikla jsem na něj: „Hej, buď opatrný, pokud mě zabiješ, nebudu si s tebou už moci nikdy hrát.” Podíval se na mě se smrtícím pohledem a řekl: „Ne, ale já si budu moct hrát s tebou.”
Probudila jsem se a našla svého tříletého syna, jak leží vedle mě v posteli. Zeptala jsem se ho, jak se do mé postele dostal a on mi na to odvětil, že mě přišel chránit před svítícíma očima, které stály za mnou, zatímco jsem spala.
Pracovala jsem jako chůva holčičky našeho rodinného kamaráda a byly jsme tehdy spolu v bytě pouze my dvě. Porozhlédla se a zašeptala: „Nejsme v domě samy.”
Byla jsem objednaná k lékaři a poprosila mamku, jestli by mi mezitím pohlídala dceru. Ta své babičce řekla: „O ne, babi. Máma už dneska nepřijde. Měla hroznou, hroznou nehodu. Nemůže za námi přijít.” Opravdu jsem se přesně v té době stala obětí nehody, ve které jsem málem zemřela. Nikdo z mých příbuzných v tu chvíli, kdy to dcera řekla, nebyl informován.
Hlídala jsem dítě našich příbuzných a nevěděla jsem, jak u nich vypnout televizi, tak to pořád jen zrnělo. Můj čtyřletý bratranec na to zrnění zíral a řekl: „Vidím monstrum.”
Má sestra Hailey se narodila dva měsíce po smrti naší prababičky. Jednoho dne se Hailey probudila a informovala nás o svých pětadevadesátých narozeninách. Když jsme si s ní o tom chtěli promluvit a zjistit, o co jde, rozplakala se a řekla nám, že její pravé jméno je Irene (jméno bábinky) a ne Hailey. Trvalo to tak celý den a druhý den si už nic nepamatovala.
Cestou do zábavního parku, mi má malá neteř najednou řekla: „Dnes umřeš.”
Má malá neteř jednou řekla, že její imaginární kamarád ”Chucky” jí prozradil, že zabije jejího tatínka. Zjistilo se, že vlastnili bazén na dvorku, který byl zakryt poté, co poslední majitel spáchal sebevraždu. Původní majitel se jmenoval Chuy, ale má neteř to jméno neuměla vyslovit, tak mu říkala Chucky.
Uprostřed noci se ke mně otočila sestra a řekla: „Slyšíš je, jak si povídají?” Ale všude bylo mrtvolné ticho.
Můj syn mi vyprávěl o ”mrtvé holohlavé ženě s černýma očima,” která údajně žila v našem starém bytě. Viděl ji, jak nás sleduje ven z domu a snaží se dostat do našeho auta, nebylo v něm však už místo, takže stála venku, pozorovala nás, když jsme odjížděli a mávala na rozloučenou.
Co si o tomhle myslíte vy??? Máte nějaké podobné zkušenosti se svými dětmi??? nebo svoje vlastní ???
Podělte se o ně s námi 😉
Zdroj foto:Pixabay.com
