Zdravím Vás všechny, co právě čtete můj příspěvek, přeji Vám krásný začátek víkendu,
Jen na úvod:
Ráda probírám věci do hloubky a nespokojím se vždy jen s jednou teorií, nebo verzí, proto jsem se rozhodla napsat tento článek a podnítim tím třeba někoho k zamyšlení. Ještě to zdůrazním na konci, ale pro jistotu předestřu hned ze začátku, že žádná změna se neděje okamžitě, skok z hodiny na hodinu, ze dne na den, nebo z měsíce na měsíc se neuskuteční, jelikož chci rozebírat vývoj během několika tisíců let.
A teď už pojďme bez dlouhých úvodů a kudrlinek na to 🙂
Před pár dny jsem přemýšlela nad otázkou našeho postavení, jakožto postavení žen, ve společnosti a na tom, jak to vlastně celé funguje, proč a jaké to pro nás má benefity a naopak omezení.
A zároveň, jaké důsledky z dnešního systému vyplívají pro naše drahé polovičky, milované tatínky, dědečky a syny.
Většinou se my ženy snažíme být co nejvíce nezávislé na mužích, s nimiž žijeme, na rodiči, od kterých odcházíme, zkrátka se osamostatnit a vytvořit takový prostor a možnosti, abychom byly schopny se za jakýchkoliv situací postarat o sebe (a v případě mateřství) i o své děti samy.
Co kdyby od nás partner odešel? Co kdybych já chtěla odejít od partnera? – Přeci to nebudu snášet jako moje maminka/babička/kamarádka? Nebudu zticha jen proto, že mě někdo živí. Mám svoji hrdost, no ne?
Nebo – Co když partner onemocní a bude vše na mně?
Odjede na služební cestu (letadlem, kamionem, autem, lodí, vlakem – to je vcelku fuk) a nás prostě občas přepadne ten sžíravý strach, když pak v rádiu slyšíme o nehodě na té a na té dálnici, jestli se našemu milovanému něco nestalo a vzápětí na to otázka, kterou samozřejmě drtivá většina z nás svému milovanému pak nepřizná: “Co já bych bez něj dělala? Půlka příjmu …”
Nebo také: “Rozhodně bych se od svého chlapa nenechala vydržovat. Než aby on platil nájem, jídlo a já od něj musela škemrat každou korunu, to bych se hanbou propadla.”
A tak pořád pracujeme, vyděláváme, honíme se za penězi, snažíme se být důsledné, svědomité, samostatné, doma zastávat veškerou práci, v tom lepším případě máme čas i samy pro sebe a partner je k nám vstřícný, ale rozhodně jsme nezávislé a “silné”.
Ale ať už je skutečnost jakákoliv a ať už si to přiznáme nebo ne bojíme se závislosti – závislosti na mužích. (Nepaušalizujme, samozřejmě mezi námi je spousta žen s různými životními příběhy a cílem není něco vyvracet, rozvracet nebo se hádat.)
Nicméně chceme být ve sféře vydělávání peněž nezávislé. A je to “normální”, protože tak je dnešní společnost, drtivá většina světa, co známe, nastavená. Starost a práce o rodinu a děti je vlastně něco tak běžného a automatického, až doslova podřadnéo, že to zvládne každý a je to někým nebo něčím nahraditelné, zkrátka nedůležité.
Mou odpovědí nad touto mojí večerní úvahou bylo: Možná bychom se mohli podívat na prazáklad celé společnost. Na skutečný mužský a ženský princip, který v sobě každý máme.
Protože neustále nás trápí problémy v oblasti ženství, jako je bolestivá mestruace, menopausa, PMS, gynekologické obtíže, obtížné těhotenství, rakoviny prsou, a pohlavních orgánů, bolesti hlavy a ztráta intuice.
A s muži zas kolikrát nedokáží být dostatečně svědomití, silní, hroutí se a my jako kdybychom se snažili si s nimi tu roli otočit. Vše ustát, nasazovat si masky a být jako skála, do které když se opře vítr, maximálně odfoukne písek, ale jinak s ní neudělá lautr nic. Což muže pochopitelně mnohokrát ponižuje, ať už si toho jsou vědomi nebo ne a co hůř, ať už jsme si toho vědomé my či nikoliv.
Proto je nádherná cesta k objevování naší prapodstaty (a nikoliv té z jeskyní, jak hned někoho napadne). Toho skutečného, co dává smysl a logiku, nezávisle na tom, kdo tenhle náš šílený systém světa vymyslet. Jen se na chvíli zastavme, odhoďme zábrany a rozhrňme oponu a bez jakýchkoliv předsudků se podívejme na následující:
Žena je jako matka země, z níž pramení kořeny. Kořeny rodů, jejího vlastního rodu, tedy rodiny. Většinou žena, tedy matka a babička, to jsou ty ženy, které nám jako malým dětem (a doufám a věřím, že i dnes), dávaly ten pocit stabily, útulného a příjemného domova a jistoty. Žena dokáže dát neuvěřitelně silnou lásku, vřelou otevřenou upřímnou a zároveň umí být, stejně jako matka země, silná. Umí trpět tiše a hořké slzy nechává kanout na svou zem. Takové jsme my ženy. Láskyplné a silné. Alespoň takové bychom měly být.
Ze ženy tedy její muž čerpá sílu, ona mu dává víru v sebe samotného. Jejím úkolem je zajistit, aby on v sobě objevil sílu tvořit a našel odhodlání bojovat za to, co je správné a my ženy jsme tu od toho, aby se on i naše děti měly kam vracet. Aby měli skutečný domoc, pochopení, lásku, skutečnou rodinu a zázemí.
Vloží-li totiž žena plnou zodpovědnost svému muži a otevře-li mu tak svou důvěru a srdce dokořán, s naprostou podporou a důvěrou, bude to neskutečně osvobozující a transformující i pro něj. Pocítí svoji skutečnou roli na této zemi a objeví svou nekonečnou sílu a potenciál. A stejně tak my ženy.
A proč si myslím, že ten systém, ve kterém žijeme dnes není úplně správně?
Víte, máme tu boje za práva a rovnoprávnost žen, ale podle mého je tenhle humbuk jen kvůli tomu, aby se zbořilo něco, co dříve v pradávných dobách ve skutečně vyspělých civilizacích fungovalo, tedy jasně daný mužský a ženský princip.
A tohle, kdybychom my ženy pochopily, nemusely bychom se trápit kariérou, honěním za vyděláváním peněz, touhou být rovny mužům, být nezávislé apod., a na muže by tím pádem nebyl vyvíjen takový tlak méněcennosti, protože jeho role ztratila smysl.
Ženská je nezávislá, tkaže muže prakticky nepotřebuje…
Svým způsobem toto je příčina i mnohých rozchodů a rozvodů, protože nezávislá žena nemá absoluteně žádný problém odejít z něčeho, co se jí nelíbí, nefunguje a nemá na to trpělivost. Prostě nemá vnitřní motivaci, jelikož dnešní svět je postaven hlavně na materialismu, nikoliv na lásce jako takové, přestože se o ní tolik mluví, ale prakticky téměř nikdo netuší, co to znamená.
Takže uvědoměním si svých rolí, bychom se zbavili okovů a stali se skutečně svobodnými lidmy a ne otroky systému.
Stali bychom se silnějšími sami pro sebe, své partnery a svou rodinu.
Samozřejmě cesta osobního rozvoje je dlouhá, klikatá, krkolomná, někdy složitá, nepříjemná, ale zároveň překvapující, naplňující a obohacující, proto bych ráda napsala více článků, svých názorů co se týká rodiny, výchovy dětí, partnerství a duchovního rozvoje, jelikož toto bylo velmi stručné a zaměřené pouze na zlomek toho, co je kolem nás.
Spíš Vám to mělo poskytnout jiný náhled na věci, než na jaké jsme zvklí.
A znovu jako na začátku připomínám, že změna není tak rychlá, jednoduchá a ne všechny problémy, které v dnešní době zažíváme jako lidstvo, není jednoznačný návod a že cesta ke spokojenému a plnohodnotmému životu je delší, než jen jeden článek, ve kterém je problematika osekaná na pár slov. 🙂
Přeji Vám všem nádherný víkend a těším se na Vaše připomínky, komentáře a názory v diskuzi a bude jedině dobře, když napíšete, alespoň se společně dostaneme k tématům, která by Vás zajímala a i já sama se dozvím něco nového, z čeho budu moci případně čerpat.
Ještě jednou, krásný večer, ráno, poledne, či odpoledne a budu se těšit u dalšího článku.
Ahoj Eliška
