ZAHRADA A ZEMĚ NIKOHO
Celý svůj život jsem strávila v Zahradě. Vždy svítilo slunce a nebe nepoznalo mráček. Vzduch jakoby naplňovala Božská přítomnost, blaženost. Byla jsem v Jeho bezpečné náruči. Samozřejmě jsem toto nadpozemské místo neobývala sama, všichni obyvatelé byli nádherné bytosti, čisté duchem i srdcem. Oči zářící prozrazovaly moudrost a lásku. Často jsem vedla hovory s každým, kdo byl zrovna poblíž. Zdálo se, že vše je propojené, v jednotě. Lidé, rostliny, Země, každé stéblo trávy dýchalo stejným rytmem. Až nyní si uvědomuji, jak nádherné to bylo.
Nikdy jsem neměla pocit osamělosti, ale občas mě přepadaly zvláštní pocity. Jelikož jsem tenkrát nic jiného nepoznala, nedokázala jsem dostatečně ocenit a prožít to, kde jsem, v Boží náruči. Měla jsem chuť prožít i něco jiného.
Často jsem chodila na dlouhé procházky po této krajině, až jsem se jednoho dne dostala až k něčemu, co se dá popsat jako plot, hranice. V mém nitru se ozývalo varování a instinktivní strach z toho, co se skrývá na druhé straně. Náhle se u mě zjevila bytost, která mě varovala. Vím, že četla mé nejniternější pocity, to v Zahradě uměl každý. „Nechoď za hranice Zahrady, na druhé straně je jen bolest a utrpení. Jakmile se někdo odváží, už se nedokáže vrátit zpět. Zahrada zůstane jen mlhavou vzpomínkou. Budeš si tam připadat, jako by to byl jen sen.“ Chvíli jsem nad jejími slovy uvažovala. Věděla jsem, že má pravdu. Jenže má touha po poznání byla silná. Tenkrát jsem dokázala odolat a odejít, však myšlenky se mi k Hranici stále vracely.
Jednoho dne jsem už vzdorovat nedokázala a přes všechno varování jsem hranici překročila. Nebylo to kupodivu nijak těžké. Pár kroků stačilo a mě zachvátily neznámé emoce a pocity. Co mi to jen svírá hruď? Úzkost, bolest? Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tam však čisté nebe nebylo ani náhodou. Narozdíl od Zahrady tu bylo chmurno, šedivo, co se pomalu ale jistě vkrádalo i do mé duše.
Bytosti obývající Zahradu měly pravdu, brzy mi přišlo vše, jako sen. Pryč byla Boží náruč, blaženost a pocit bezpečí. Jejich místo zaujala bolest, zoufalství a neodbytné myšlenky, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí. Začala jsem pochybovat, že nějaká láska existuje. Krajina byla nehostinná a obyvatelé této Země vypadali šedivě, oči jako by ani neviděli a málokdo si mě vůbec všiml, a když, jejich poselství byla děsivá. Většinou nechtěli ani žít.
Ve svém srdci jsem stále měla vzdálenou vzpomínku na Zahradu a toužila se tam vrátit. Nikde jsem však nenašla Hranici. Moje nohy, dříve tak lehké, že se sotva dotýkaly země, náhle ztěžkly, každý krok mě stál mnoho sil, až jsem jednoho dne nemohla pokračovat dál. Zůstala jsem sedět na místě a chtěla raději zahynout, než prožívat ty hrůzy, které mě mučily, škrtily a nedovolovaly dýchat.
Nevím, jak dlouho jsem takto proseděla, když se ozval hlas. „To, kde teď jsi je jen iluze tvé mysli, ta tě svedla na tuto cestu po Poznání. Zapomněla jsi však, kdo opravdu jsi, jaká je tvá podstata a to se stalo tvým utrpením. Své děti nikdy neopouštím, nezapomeň na to.“ Co to bylo? Vnitřně jsem věděla, že hlas má pravdu, na malou chviličku jsem opět mohla pocítit Jeho přítomnost. Utrpení se nechtělo vzdát, skoro jako by vycítilo ohrožení. Vycítilo, že bych se mohla osvobodit z jeho krutého područí. Následoval boj na život a na smrt. S mečem v ruce jsem bojovala s Utrpením. Uvědomovala jsem si jak silný je to soupeř ve chvíli, kdy promluvil Hlas. Do té doby jsem totiž Utrpení považovala za svou součást a přirozenost, které se nelze zbavit. Chraptivým, mráz nahánějícím hlasem pravila: „Vybrala sis mě dobrovolně, teď už není cesty zpět, jsi můj zajatec.“ Poháněna silou vlastního srdce, vzpomínkou na Zahradu a vědomím, že Utrpení je jen iluzí jsem bojovala o to silněji. Podívala jsem se Utrpení, kterého jsem se dříve tak bála přímo do tváře. „Nejsem tvým zajatcem, jsem svobodná. Děkuji ti však za neocenitelnou lekci. Bez tebe bych nikdy nemohla procítit ráj, bez pekla nemůže být ráj.“ Utrpení se zděšeným výrazem se začalo vypařovat jako mlha. Zůstavaly jen vytřeštěné oči. Když zmizly i ty, stála jsem najednou zase v Zahradě před Hranicí.
Láskyplná náruč mě opět objala, tentokrát však s intenzitou, jakou jsem ještě nepoznala. Rozplakala jsem se pochopením a dojetím. V životě je hlavní harmonie mezi oběma prožitky, a když zase někdy překročím Hranici, nesmím zapomenout, že Bůh je pořád se mnou, je ve mně.
