…aneb jak jsem se stala dovolenkovou celebritou (aniž bych o to stála)
Sedím si na baru v pohodlném křesle, slunce praží, moře šumí, v ruce káva (ano, i na dovolené si neumím odpustit ranní dávku kofeinu). Idylka. A pak to přijde!
Takové to zvláštní tušení, že vás někdo sleduje. Pomalu zvednu hlavu — a opravdu, o pár křesel dál skupinka dovolenkářů po sobě pokukuje a něco si šeptá, dívají se mým směrem.
„Hele, fakt je to vona!“ slyším jednoznačně.
V hlavě mi bleskne celá galerie představ, co všechno bych mohla být za „vona“.
Ta, která zakopla na letišti a div se nerozplácla? Ta, která popíjela v letadle prosecco? Nebo snad jsem někomu šlápla na nohu? Nebo, nedejbože, nějaké nevhodné video na sítích?
Nakonec se jeden odvážlivec osmělí a přijde se slušně zeptat:
„Promiňte, vy jste ta paní z podcastu s René Kekelym, Face to face? Ta, co mluvila o Domově Sulická?“
No uznejte, tohle člověka zaskočí i potěší zároveň! Málem jsem se polila kávou.
Když sociální služba dostane lidskou tvář
Nakonec jsme se dali do řeči. Vyptávali se, jak to u nás vlastně funguje, co znamená „sociální služba jinak“ a jestli fakt máme obyvatele, kteří nám dávají školu života každý den (ano, máme).
A já si uvědomila, že i když jsem si jela odpočinout, tohle je přesně ten okamžik, kdy si řeknete, že to, co děláte, má smysl. Že když někdo u moře pozná pracovníka z Domova Sulická, není to proto, že by měl přehled o sociálních předpisech, ale proto, že ho zaujala myšlenka, že i péče může být laskavá, moderní a lidská. Zaskočilo mě, že si toho někdo může takhle všimnout. A že mě ještě pozná.
Poučení z dovolené?
Nikdy nevíš, kde tě „poznají“ Být „ta z podcastu o Domově Sulická“ je vlastně jedna z nejhezčích nálepek, které člověk může dostat.
A ano, pro jistotu jsem si večer přehrála ten díl znovu. Abych věděla, za co přesně mě teď poznávají na pláži. 😄
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
