Sedím v našem obýváku na pohovce a poslouchám babičku, jak domlouvá Filípkovi: „Dej mi ten míč, ať ho nehodíš na Kubíčka.
„Nedám!“
Babička již přidává na důrazu a já cítím, jak se jí zmocňuje vztek, jako vždycky i mě, když mě Filípek neposlouchá: „Dej mi ten míč! Řekla jsem Ti, že nechci, aby sis s ním házel, abys ho nehodil na Kubíčka.“
Filípek pochopitelně nechce dát míč z ruky.
Chvilku se přetahují, vztekají a přitom stačí tak málo.
Z pozice pozorovatele, je to vlastně docela legrace.
Vidím, jak si oba dva tvrdošíjně stojí za svým, mluví stejně a nechtějí ustoupit.
Naštěstí znám ze sezení s klienty, že za tím vším vztekem, je ukryta lítost a ublížení. Takže vlastně vůbec nejde o vztek, který je na první pohled vidět. Nejde o to, že by se neměli rádi.
Pod tím vztekem je oběma smutno.
Přitom pod tím povrchem je oběma smutno. Babička má v sobě pocit selhání, že pro něj není dostatečná autorita a že ji neposlouchá.
A Filípek je zklamaný, že si nemůže hrát s míčem, který si přinesl a na který se tak těšil.
Z mé role pozorovatele konečně zasáhnu, i když jsem si původně říkala, že je to jejich spor a můžou si to vyřešit sami.
„Filípku, ty si chceš hrát s míčkem viď? Babička se jenom bojí, že bys mohl omylem bouchnout Kubíčka, kdyby na něj míček spadl.“
Můžeme vymyslet řešení pro oba.
„Co kdybychom si hráli na druhé straně místnosti, abychom měli jistotu, že na Kubíčka nespadne?“
Filípkovy se rozzáří oči, babičce spadne kámen ze srdce, že je po dohadování a jsou všichni spokojeni.
Já mám radost, jak se to všechno dá vyřešit jednoduše a v klidu.
Ale moc dobře vím, jak je těžké se udržet nevtáhnout a naučit se pracovat se svými emocemi. Jak poslouchat, co nám děti říkají a opravdu to vnímat. Ne si stále dokola jet to svoje, co chceme my a nebrat ohledy na to, jak to vidí naše děti svýma očima.
Jana Svobodová
www.svobodamysli.cz
