Ještě, než začnu psát o mé milované Paříži.. právě sedím u otevřeného okna, a je pozdě večer. I když nemám výhled na centrum tohoto města, nevadí mi to. Okno je směrem do Francouzské uličky v Bourg-la Reine. Svítí na mě měsíc, který dodává zvláštní atmosféru a nejspíše i více působí na můj aktuální tok myšlenek. Docela mi z toho běhá mráz po zádech, abych řekla pravdu. Světla domů, které uličku lemují, ji krásně osvětlují spolu s pouličními lampami. A dodávají uličce “šmrnc”.
Pohled na tohle všechno mě nutí přemýšlet. První myšlenka, která mi hlavě koluje, je věta: „Já vážně sedím v okně, které se nachází v Paříži!” A to nesmírně hřeje u srdce. To pravé ořechové je, když se otočím směrem do pokoje a vidím někoho, kdo tyto pocity může se mnou sdílet a tento sen mi pomohl splnit. Dojemné! Ale další myšlenky mě děsí a nejsou mi příjemné. Představa, že se za pár dní budu muset vrátit do České Republiky, která mě už vůbec neláká… mi vhání slzy do očí a ta představa se mi absolutně nelíbí. Nechci zpátky, přála bych si tady zůstat o mnoho, mnoho déle. Několik dní, týdnů a nejspíše i několik měsíců. Odhalila bych tak každý kousek Paříže, každou uličku, každý obchůdek, každou kavárnu i restauraci. Odpočívala bych v každém parku, který se zde nachází. Četla bych si tam knihy, s sebou bych si vzala kafe a třeba bych také psala články o mém životě tady. Nádherná představa. A třeba bych se trochu naučila i francouzsky. Také si pořád vybavuji pocit, který jsem měla, když jsem konečně stála pod Eiffelovou věží. Slzy štěstí a radosti, vděčnosti za tento moment. Bylo to vážně nádherné.
V těchto pozdních hodinách mám chuť na kávu, která by tyto myšlenky dala do pořádku. Odpoutává stres, pomáhá mi. Je to takový můj lék. Vlastně už i závislost, srdeční záležitost. Na parapetu mi leží kniha Moje ulice v Paříží, kdy autorka Elaine Sciolinová popisuje, jak poznává ulici, ve které bydlí. Každým dnem zjišťuje nové a nové věci, sbližuje se se sousedy, majiteli obchůdků. A musím říct, že se o ulici rue de Martys dovíte vážně kde co.
Myslím, že je čas jít spát, i když se mi nechce, chtěla bych se dívat do uličky déle. Ale už je vážně pozdě. Proto papír, na který jsem napsala tyto řádky, vkládám do knihy, vlezu si pod peřinu do postele, popřejeme si s přítelem dobrou noc. Zavírám oči, kdy ještě mé myšlenky vzhůru chvíli zůstali. Únava je však přebila a usnula jsem.
Moc se těším, až Vám budu moct zveřejnit více článků o Paříží a mých myšlenek, zážitků a zkušeností. A třeba Vám také dám pár rad a tipů. Nebo Vás budou tyto články dokonce motivovat. I když naše sny potřebují snahu, píli, mnoho úsilí a občas také slzy, výsledek stojí za to. A i když sen má člověk v sobě schovaný 3 roky, 5 let nebo 7 let, jako já, měl by v ně věřit a dělat vše pro to, aby si je splnil. Protože uvědomění si toho, že sen skutečně stal skutečným.. je vážně k neuvěření. Člověk se nikdy necítil šťastnější.
Vee
-480x270.png)
