Smrt o něco níž než na jazyku

Noc, kdy jsem si myslela, že umírám: Zmatky a omyly jedné silvestrovské noci

Tři ráno, den po Silvestru. Raději bych úplně vynechala větu Jak na Nový rok, tak po celý rok. Aspoň pro tentokrát.

Neklidně se převaluju v posteli. Se svým tehdejším přítelem trávím tento den v Brně na koleji. Achjo….měla jsem sice několik sklenek (nebo flašek?) bublinek, ale že bych musela chodit čůrat teda každou minutu, to se mi nezdá. Je to asi 60 minut, co jsme ulehli. Přítel vedle mě spokojeně chrupká. To já teda bohužel. Když už jdu asi po dvacáté osmé vykonat svou potřebu, vracím se do postele rozhodnutá s tím, že už na wc nejdu, i kdybych měla explodovat. Nebaví mě to.

Otáčím se na bok. Nit usínání se však trhá. JAAAU! Nemyslela jsem to s tou explozí vážně! Tohle ale bolí! Jak přiblížit tu bolest těm šťastným, co to nikdy nezažily….nu…Když si představíte, že máte nůž uvízlý v nejintimnějších partiích, do toho vám nasypou sůl a ještě vám na podbřišku skáče trpaslík, ovšem pěkně vypasený…..Tak asi zhruba tak nějak. Odhrnuju deku. Co to sakra….? To nevypadá hezky. To je zlej sen. Rychle se probuď. Potrat? Já krvácím!!! Dostat to mám až za dva týdny!! Mimoděložní těhotenství. Umírám. To je konec. Je to tady. Strašně se rozbrečím a šťouchám do svého partnera. „Co…se…..“ zmlkl. Chudák, asi je stejně vyděšený jako já. „Počkej, musím si nasadit brejle…“ Ne, to kruci nemusíš! Volej pohotovost nebo taxi! Rychle!

Až do příjezdu taxíku sedím na záchodě. Každých pár minutek – pár kapiček. A stejně se mi chce pořád! To je snad kletba. Já věděla, že při matice nemám opisovat….Jak asi pojedu taxíkem? I kdyby to trvalo 10 minut, tak to už máme aspoň 6 návštěv WC! Bože….

Ambulance. V Brně. Po silvestru. Co dodat. Rychlejší by bylo dojít pěšky do Prahy, cestou si skočit do kadeřnictví a na pedikúru a pak hledat na netu nějakou nemocnici. Gynekologie mě napadla jako první. Čekám pět, deset, třicet dva minut….mezitím je záchod stále můj best friend. Co ta krev furt…..jsem tak mladá…takhle to nemělo skončit. Samozřejmě, že mě volali. Dvakrát. Jenže to jsem zrovna byla hádejte kde? Je fakt, že bylo těžký mě zastihnout jinde…..
Přivezli těhotnou/rodící paní. Byla mladá. Hrozně křičela…..ležela tam na lavici vedle mě. Panebože. Chce se mi zvracet.

„Tak kde je ta holka, co prej krvácí nebo co?“ ozve se dle mého vkusu až příliš hlasitě na celou čekárnu. Pár přítomných se rozhlíží. Nějak nemám chuť se na tuto pozici hlásit, ale nic jiného mi nezbývá.  Dostávám se tedy po hodině a něco konečně do „vysněné“ ordinace. Tahle teda rozhodně v růžové zahradě není…..

„Dobrý den…“  „Tak co Vám je?“  „Já…krvácím….strašně to bolí….“ Když jsem si myslela, že uvnitř bude víc soukromí, než na chodbě, velice jsem se mýlila. Kromě doktorky je tam sestra, další sestra a dvě ženy, které nedokážu zařadit. Všechny na mě koukají. To tady jako budou celou dobu? Hm…..  „Si odložte, ne? Na co čekáte?“ Odkládám si. Po vyšetření je ticho. Co to znamená? Je to asi moc zlý. Tak ať už mi to proboha někdo řekne. „Jako..ať si to veme urolog….co s ní tady…“  Hm. To nepatřilo mě, ale jedné ze sester/čumících žen. Haló, já jsem tady!!!! Stále bez kalhot!! „Se oblečte. To ste nemusela jet sem, jděte s tím na urologii.“ S čím???? Dělá se mi mdlo. „A co mi….“  „Regulérní uretritida“. Jo, to zní super vážně!!!!

Ještě, že studuju psychologii…koncovka -itida…co to sakra bylo…zánět! Ureter…hm…močák? „Mám zánět močového měchýře?“ ptám se skoro šťastná, že jsem vyřešila hádanku v půl páté ráno. „Vždyť Vám to říkám ženská!“ Všech x přítomných dam se ušklíbne. No pardon.
Si děláte srandu? Mám zánět močáku? Taková blbost! A takhle to bolí??? Co teprve porod? Omg……co mě ještě čeká? Jak jsem k tomu přišla?

Na urologii jsem čekala už pouhou hodinu a 26 minut. Přítel napůl spal, napůl spolutrpěl. Přichází……kdo? Jako, nikdy jsem neměla problém s rasismem. Ale něco po šesté ráno, kdy jsem po vypitém alkoholu spala asi hodinku (možná) a po všem tom martyriu, kdy bolestí vidím rozmazaně, jsem se rozesmála. Pak vytryskly slzy. Přichází pan doktor. Má sice bílý plášť, ale barvou pleti je poněkud snědší. „Jmenuji se Adedokun Babajide.“ Lámu se smíchy tak, že se sotva šourám za ním. Bezva. Taky mi bude koukat všude možně. Je mi to už nějak fuk…. „Potřebuju Vás vycévkovat“ oznamuje suše.  Krucinál. To sou hnusný slova!!! Takový praktiky, to by mělo být nezákonný ….„Cože??? To nebylo vtipný..“ Vstávám a chystám se odejít. „Strčím Vám hadičku do močové trubice…“ Zastavuji ho. Nechci to vědět. Ať udělá, co musí. „Nikdy mi nikdo nic nestrkal do močové trubice…..bolí to?“ Zbytečná otázka. Mohla jsem se o tom přesvědčit za pár minutek sama. Z první ruky….Mno, je fakt, že to nebylo nic oproti celé té bolesti ze zánětu. Na závěr skvělé doporučení: „Hlavně slečno, hodně moc pijte!!“ Ten chlap neví, co říká…..každou chvíli se mi chce močit, což je pro mě nyní synonymem pro jít se pořezat pilou – a mám hodně pít ještě k tomu! Tak snad někdy jindy hele…

Odcházím s antibiotiky. Tablety jsou větší, než je zdrávo. A mám to brát asi 3x denně. Paráda. Už chápu, proč mi doma za mého raného dětství při každém soustu říkali – pořádně otevři pusinku! V osum ráno se nicméně s přítelem dostáváme do postele a spíme celý den.
Dohra, již v Praze, byla taková, že jsem byla upozorněna, že jakmile mám tuto obtíž jednou, má tendenci se vracet. Výborně, vypadá to, že mám nového kamaráda. Ten rok jsem měla na to samé antibiotika ještě šestkrát přesně. To je víc, než jsem měla kdy léků za celý život. A doktor Alibaba? No, předepsal antibiotika, na která jsem byla rezistentní. Že zrovna v tomhle budu odolná jsem nečekala….Takže se vše akorát přesunulo maličko výš – a jako bonus jsem o měsíc později vyhrála zánět pravé ledviny. Ale dobrý, vypadá to, že přežiju – takže – Happy New Year!!!

Zdroj foto:Pixabay.com