SMRT
Smrti jsem se bála od malička. Možná proto, že byla v pohádkách ztvárňována do odporné, děs nahánějící kostry v černém plášti, kápí přes lebku a neodmyslitelnou kosou, kterou vždy svírala ve své ruce. Strach ze smrti mě provázel dál, avšak časem dostala trochu jinou podobu. Ne fyzickou, ale pocit, že když přijde, všechno skončí. Přestane mi bít srdce a já najednou nebudu. Ta představa byla mnohem horší, než kostlivec s kosou.
Když jsem se však podívala Smrti přímo do očí, stála přede mnou tváří v tvář, tak překrásná a plná laskavosti. Ano, laskavosti. Ta z ní přímo prýštila. S láskou ke mně přistoupila, oči jí zářily jako dvě hvězdy na temném nebi (žádné důlky v lebce), byly to oči téměř lidské, ač mnohem jiskřivější. Svým jemným hlasem ke mně promlouvala snad celé hodiny. „Konečně se setkáváme, jsem tak šťastná.“ „Vezmeš mě teď s sebou? Odneseš mě navždy z tohoto světa?“ Bála jsem se, strach mě přímo ochromil. A to i přes to, že ze Smrti nevyzařovalo nic než láska. Bála jsem se, že už nikdy neuvidím své milované, že už nikdy nepohladím svoji milovanou Chelsea, nikdy už nevynadám otravným prodejcům po telefonu. Už nikdy… Děsilo mě to tak, že jsem chtěla utéct. Nemohla jsem se však ani pohnout. Smrt, jak se zdálo, četla moje ustrašené myšlenky. Usmála se a pravila trochu tišeji, ale pořád jistým hlasem: „Ano, odnesu si tě pryč. Nemusíš se bát. Rozhodně ne mě. Strach máš jen ze svého strachu, pocitu nejistoty, strach z neznáma. Až si tě vezmu do své náruče a s láskou tě konejšivě obejmu, odnesu tě do míst, kde strach neexistuje. Kde panuje jen nádherný, blažený klid a pokoj. Bojíš se toho, že přijdeš o svojí osobu, o to, co si myslíš, že jsi.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu. Zdá se, že Smrt je i moudrá. Bojím se o svojí osobnost. Celý život jsem ji budovala a teď o ní mám jen tak přijít? Bože můj, ne to nedovolím. „Smrti, i když jsi okouzlující, neodejdu s tebou, ještě není čas, nejsem na to připravená.“ Smrt vědoucně pokývala hlavou, zadívala se mi hluboko do duše a nepřestala se usmívat. „Tohle říkají všichni. Ach vy lidé. Jste tak závislý na tom, kým si myslíte, že jste. Nikoho z vás nenapadlo, že jste jen iluzí, kterou jste si sami vymyslili.“ Bála jsem se čím dál víc. Úzkost mě dočista paralyzovala. Momentální nemohoucnost tomu jen pomohla. „Jsem už tedy mrtvá? Už mi srdce nebije?“ „Za chviličku si tě odnesu nadobro. A zda ti srdce stále bije se pak přesvědčíš sama.“ Zdá se, že Smrti není úniku, nezbývá, než se jí odevzdat. Strach už mě na to vysílil dost. Smrt mě tedy pevně, ale láskyplně objala, vzala mě do náruče a pomalu se vytratila jako mlžný opar.
Otevřela jsem oči. Ach Bože, Smrt měla pravdu. Není tu žádný strach, jen klid a pokoj. Tady se není čeho bát. A srdce mi stále bije. Skutečně bije a mezi jednotlivými údery je slyšet to nádherné, živoucí ticho. Smrt si odnesla mojí osobnost. Odnesla si iluzi. Až teď vidím, že jsem, která jsem. Zářivá božská esence. Voní věru omamně. Já jsem mrtvá, ale skutečné Já nyní bují v živoucí energii. Musela si mě vzít Smrt, abych mohla žít. Život a Smrt je jako láska a strach. Jsou to jen dvě polarity jednoho. A ta kopretina… No není nádherná?
