Minulý týden jsem měla opravdu vážnou morálně-emoční a také fyzickou krizi. Chvíli mi bylo do breku, převládaly pocity zoufalství, které se střídaly s hněvem a zlostí. Především vůči sobě sama. Pro tentokrát bylo důvodem, že se mi nepodařilo zvládnout vyhrocenou rodinnou a výchovnou situaci podle mých představ a mého vlastního očekávání. – Také se vám to stává? Mně občas ano. Jsem na sebe poměrně přísná… Někdy bohudík, jindy bohužel.
Vypravila jsem děti do školy a školky, odučila svůj poslední kurz a dolehla na mě tradiční páteční celotýdenní únava. Svou práci miluji, ovšem nebudu předstírat, že mít X kurzů cvičení s dospělými a dětmi v kombinaci s péčí o domácnost a děti (včetně manželských povinností J ) je procházka růžovým sadem v květnu s espressem v termohrnku.
Konečně jsem si našla chvíli pro sebe. Sbalila jsem do auta hole nordic walking a vyjela jsem dál od civilizace, hlouběji do lesa. Pocity doznívaly, bublalo to ve mně jako v sopce před dalším výbuchem. Nabízel se buď zoufalý pláč anebo křik. Toužila jsem se někomu vyzpovídat, ale ať jsem si vzpomněla na kohokoliv ze své blízkosti a užuž jsem brala do ruky mobilní telefon… na mysl mi přišla přesně ta slova, kterými by mě daná osoba zahrnula. Ať už maminka, manžel či kamarádka. Co teď??? Potřebovala jsem podporu, ale současně jsem věděla, že NIKDO, NIKDO z mého okolí ani z profesionálů (psychologů) mi nedokáže poradit v mé situaci. PROČ? Protože to je moje situace, jen moje. A já jsem do té své situace přišla vybavená batůžkem svých zkušeností, poznání, přesvědčení, životních priorit a tužeb. A to je NEPŘEDATELNÉ. Kdokoliv zvnějšku by mi chtěl radit či poskytnout rámě, má také svůj batůžek vybavený svou KPZ (Krabičkou poslední záchrany). Tedy zkušenost, pocity a situace, které se nám v životě třeba vrací, jsou také nepředatelné.
Jakou mávnutím kouzelného proutku jsem si uvědomila, že tu stálou a trvalou oporu mám především v sobě sama. Stala jsem se na pár chvil sama sobě nejdříve matkou a poté přítelkyní. Má vnitřní matka mě nejprve obejmula, něžně mě políbila na čelo a nechala mě vyplakat. Neplakala jsem ve skutečnosti, jen mi tato scéna proběhla myslí, zcela spontánně… Moje vnitřní matka nic neříkala, z jejího pohledu jsem však cítila hluboké přijetí, lásku a především nesouzení. Nijak mě neposuzovala ani neradila, co mám nebo nemám dělat. Jen tam byla. (A stále je.)
Po chvíli převzala situaci moje vnitřní přítelkyně. Zjevila se kdesi ve mně a stála tam skálopevně a přesvědčivě a sebevědomě pronesla: „Vždyť ty sama víš, co máš udělat. Nic vážného se nestalo, jen je třeba, abys více myslela na sebe. Uvědom si, co tobě schází…“ Uzemnila jsem se. Rázem bylo řešení nasnadě. Pocit bezmoci pominul a já vnímala příval nové síly, zevnitř…
Uvědomila jsem si, že tato vyhrocená situace byla výsledkem mé občasné ignorace základních potřeb, především odpočinku a také stanovení si pevných hranic při výchově mých dětí. Rozhodla jsem se více spát a ve věci uspokojování svých potřeb být vůči své rodině nekompromisní. Dávám s láskou, starám se s láskou a se stejnou láskou vyžaduji, aby okolí respektovalo mé hranice. Jinak se my mámy můžeme také rozdat…
Pomohla jsem si sama. Opřela jsem se o svou vnitřní matku a přítelkyni. Stačilo se na chvíli zastavit, vypadnout z běžného koloběhu a řešení přišlo samo. Celá akce trvala asi hodinku. A já se domů vracela morálně silnější, sebevědomější a odhodlaná.
Již celý rok pracujeme s kamarádkou a koučkou na vytvoření rozvojového programu pro ženy. Nejde ani o cvičení, tanec, ani o koučing, meditace ani o povídání u kávy, protože ne vždy 1+1=2. Když všechny tyto esence smícháme dohromady, výsledek může být synergický, tedy NEKONEČNO. Cítím hlubokou vděčnost za celou svou dosavadní cestu neboť tou první, která si programem prochází, jsem já sama a po mém boku samozřejmě Erika.
Autorka: Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková – lektorka jógy a jógové terapie pro děti a dospělé, autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), spoluautorka projektu Být ženou mě baví
