Každý se rád někdy cítí důležitý a Lenka Šťastná patří mezi lidi, kteří vám ten pocit umí dát. Ačkoliv řídí českou pobočku mezinárodní neziskové federace Business Professional Women International a dokáže na své akce přilákat tisíce lidí, můžete si být jistí, že vám odpoví na každý e-mail a poděkuje i za maličkost. A pokud ji požádáte o rozhovor, rozjede se za vámi, aby vám usnadnila práci.
Nestydí se přiznat, že už dosáhla důchodového věku, ale na lavičce s krmením pro holuby si ji těžko dovedete představit. Na rozhovor přichází upravená blondýna v dlouhých úpletových šatech a rovnou se rozhovoří o svých aktivitách v boji za rovné odměňování žen a mužů. Čím déle vypráví, tím víc jí září oči. Jak sama říká, v oblasti podpory žen je ještě hodně práce a je jasné, že Lenka se na ní hodlá podílet mnoho dalších let.
Největším „viníkem“ je podceňování neplacené práce žen
Když se před jedenácti lety dozvěděla, že v jejím oboru berou ženy o 43 % méně než muži, rozhodla se, že to změní. Lenka Šťastná (62) opustila svět bankovnictví a jako šéfka české pobočky mezinárodní federace Business & Professional Women přivedla do České republiky akci Equal Pay Day, která upozorňuje na platovou nerovnost. Letos připravuje spolu s desítkami dalších žen už desátý ročník.
Co vás přivedlo k tématu platových rozdílů mezi ženami a muži?
Mým původním oborem je bankovnictví, kde jsem se dostala k jednomu z prvních výzkumů, ze kterého vyplývalo, že ačkoliv je platový rozdíl v České republice 27,5 %, tak v bankovnictví je to 43 %. Říkala jsem si: „Ddo Prčic, vždyť v něm pracují hlavně ženy!“ Když se ale podíváte důkladněji, zjistíte, že ve vysokých postech ženy téměř nenajdete. Na srovnatelných pozicích, například ředitelů poboček, je jich hodně, ale jsou na malých pobočkách, kde je hodně práce. Tím vznikají rozdíly. Blížila jsem se ke konci své kariéry a řekla si, že zkusím situaci žen zlepšit. Hodně mě naštvalo, že je Česká republika na předposledním místě v Evropě.
Mohou za platové rozdíly muži?
Rozhodně ne. Jde spíš o stereotypy a předsudky, které ve společnosti přetrvávají. O celé nastavení byznysu jako mužského. Za to ale současní muži nemohou. Úplně největším „viníkem“ je převážně podceňování neplacené práce žen, jako je péče o domácnost a o děti. To je strašně moc času, které ženy nemohou věnovat svému profesnímu rozvoji nebo konkrétní práci. Tady vzniká rozdíl. Žena nemůže tolik cestovat a mít tolik přesčasů, protože povinnosti v domácnosti jsou na ní. To je potřeba změnit.
Změnit třeba ve smyslu většího zapojení mužů do práce v domácnosti?
Určitě. Slovo partner je od slova partnerství. Řada věcí by se ale dala vyřešit i službami. Někde by mohl pomoct stát, aby ženy byly víc v pohodě a mohly v klidu pracovat. Dá se toho změnit hodně. Nevím, jestli se dá jít krok za krokem, musí se to řešit souběžně.
Co byste tedy ještě změnila?
Když se podíváme do statistik, u absolventek je platový rozdíl malý, třeba do 10 %. K propadu dochází v okamžiku, kdy porodíte první dítě a zůstanete doma. Příjem, který máte z mateřské nebo rodičovské dovolené, je o hodně nižší. Čím déle v tom propadu zůstáváte, tím víc to ovlivní i váš budoucí příjem. Já jsem pro zkrácení rodičovské dovolené třeba na dobu jednoho roku, ale s plným platem. A pak by bylo na ženě, jestli se vrátí zpátky do práce, nebo zůstane doma, ale už s nějakým propadem. Měli bychom také podporovat větší zapojení mužů do péče o děti a ne se jim smát, když se rozhodnou zůstat doma místo ženy.
V některých zemích jdou ženy zpátky do práce po pár měsících. Šla byste i takovou cestou?
Nikoho bych netlačila, ale myslím, že výpadek platu i kvalifikace je za čtyři roky tak obrovský, že už ho žena není schopná za celý život dohnat. Má to i velký vliv na důchod. České ženy jsou jedny z nejvíc ohrožených chudobou ve stáří, protože rozdíly jsou i v důchodech. Nepamatuji si přesná čísla, ale je to kolem 40 %.
Co mohou udělat samotné ženy, aby zlepšily svou situaci?
V minulosti byla práce, ať už na poli nebo v rodinné firmě, zakomponovaná do běžného života, zapojovaly se i děti, nikdo je nikam neodstrkoval. Pak jsme se najednou zavřeli do firem, kde se můžeme udřít k smrti, stejně tak i doma. Technologie, které teď máme dispozici, mohou pomoct k návratu do rytmu, který více vyhovuje celým rodinám. Řadu prací lze vykonávat odkudkoliv a kdykoliv, i to by mohlo ženám hodně pomoct.
Ženy samy by se ale měly snažit, aby podobné technologie znaly. Měly bychom se přestat v době, kdy jsme doma s dětmi, bavit jen o plínkách a zelenině, ale předávat si i odborné znalosti a informace o nových technologiích. Moc času ztrácíme povídáním o hloupostech. Od personalistů slýchávám, že se ženy dopředu nezajímají ani o svou práci. Vrátí se po pěti letech jako úplně jiné osoby, často mají i jiného šéfa. Jdou vlastně do cizí firmy a jejich přidaná hodnota je v tu chvíli nula.
Co vím od žen, tak čeští zaměstnavatelé často nejsou ochotní k flexibilním pracovním úvazkům.
Třeba ve výrobě je to pro firmy hodně složité. Tam může zavedení flexibilních úvazků znamenat, že tak musí pracovat celá směna, protože plynulé střídání není možné. Další překážky jsou paradoxně administrativní. Ve firmě se například reportuje počet zaměstnanců a je to důležité kritérium pro audit a pro finanční hodnocení výsledků, ale firemní software neumí přepočítat zkrácené úvazky. Každého zaměstnance bere jako celého člověka.
Za největší banalitu považuji český předsudek, že když jste v práci, tak pracujete, a když jste někde jinde, je to nejspíš zábava. Celá řada šéfů si neumí představit, že v práci netrávíte osm hodin. Že si tam můžete prohlížet Facebook nebo dělat něco jiného, je nezajímá. Je potřeba stanovit úkoly tak, aby bylo vidět, že jste práci udělala. Je to pak spravedlivější i k rychlejším zaměstnancům, kteří si práci nerozkládají tak, aby přežili osm hodin.
Equal Pay Day je akce, která připomíná den, kdy ženy dosáhnou stejného výdělku jako muži za předchozí rok. U nás ji každoročně navštíví stovky žen, je vidět ve většině v médií. Podobných rozměrů akce dosahuje už od prvního ročníku. Jak se vám to povedlo?
Když připravuji nějakou akci, snažím se, aby měla velký dosah. Hledala jsem proto možnosti, jak oslovit kampaní alespoň pět tisíc lidí. Equal Pay Day vznikaly v Americe podobně jako dny Marianne. Ženy oslovily obchodníky a řekly: „My bereme méně, pojďte nám udělat slevu.“ Zjistila jsem tehdy, že se bude otevírat Palladium a oslovila vedení. Neměli ještě obsazené všechny obchodní plochy, takže nejvyšší patro bylo úplně prázdné. Byla tam jen hrubá stavba kavárny, jinak nic. Musely jsme si proto půjčit stoly a veškeré vybavení. Společnost Activa, historicky první partner akce, nám potiskla pět tisíc tašek, které jsme rozdávaly v Palladiu a na náměstí Republiky a zkoušely jsme lidem vysvětlovat, proč tam jsme.
Jak na to reagovali?
Češi si mysleli, že jim chceme něco prodat. Cizincům se to strašně líbilo, takže jejich odezva byla mnohem větší. My jsme si příliš netroufly dělat velkou osvětu. Povídaly jsme si o tom, co děláme, už tam jsme začaly se speed mentoringem. Dělaly jsme módní přehlídku. Historicky první Equal Pay Day uváděla Jitka Asterová.
Jitka Asterová není jediná mediálně známá tvář, která Equal Pay Day podpořila. Každý rok je jich několik. Čím jste je přilákaly?
Já myslím, že je to téma bolí. Jak je známo hlavně z Ameriky, v uměleckém světě je platová nespravedlnost ještě dramaticky vyšší než jinde. Jsou známé statistiky, kdy žena v hlavní roli bere 10 % toho, co její mužský partner, a nakonec je na plátně víc než on. A podobně je to myslím i mezi našimi umělci. Ženy, které si toho všímají, nás podpoří rády.
Kolik vás bylo v organizačním týmu při přípravě prvního ročníku?
Začínaly jsme s několika členkami naší organizace a už tehdy se zapojily první dobrovolnice, které pomáhaly přímo na akci. Pomáhalo i samotné Palladium, protože chtěli přilákat lidi dovnitř. Naše členky přicházely s nápady nebo vystupovaly jako modelky. Jedna si třeba vzala na starost módní přehlídku a organizačně ji zajistila. Koordinace celé akce sice byla na mně, ale rozdělila jsem celou přípravu na malé části, a ty si vzaly na starost dobrovolnice.
Teď připravujete desátý ročník. Kolik lidí vám pomáhá?
Strašně moc. Třeba dvě stě. To jsou lidi, kteří o akci alespoň přemýšlejí. Pak je tu nějakých dvacet lidí, kteří se akci věnují dlouhodobě. Mám radost ze všech, kteří se zapojují. Nejsou to jen ženy, zapojují se i muži. Může se to zdát zanedbatelné, ale velmi nám pomáhá i veškerá aktivita na sociálních sítích, když někdo komentuje naše příspěvky nebo vyvolá diskuzi. Šíří se pak nejen informace o akci, ale i téma platové nerovnosti. Je důležité, aby si ženy uvědomily, že tady nějaké rozdíly jsou, a je potřeba to změnit.
Dá se o vás říct, že jste feministka?
Jednoznačně. V Čechách panuje názor, že feministky nemají rády muže, ale já to vnímám obráceně. Feministka je člověk, který podporuje ženy. Je i celá řada mužů feministů. Já bych řekla, že jsem feministkou celý život a dělám všechno pro to, abych ženy podpořila.
Potkat Lenku a další více než stovkou zajímavých hostů se můžete na největší akci pro ženy a o ženách Equal Pay Day 29.a 30. března v Praze. Detailní program a další důležité informace najdete na www.mentorky.cz
