Komukoliv si postěžuju, že nemám ráda doktory a dlouhý čekání v čekárnách, který neskutečně smrdí a nejsou ani trochu útulný, dočkám se pokaždý stejný reakce. Na co si, prosím tě, stěžuješ? Máme zdravotnictví na skvělý úrovni! Nejlepší ze všech postkomunistických zemí! A to já zase nevyvracím, jenom tvrdím, že doktorům se nedá věřit. Tedy aspoň některým. Hned vám vysvětlím, proč nerada k doktorům chodím a proč mám vůči nim takovou averzi.
Potřebujete brýle. Vlastně ne, je to jenom alergie
Všechno to začalo v deseti letech. Doktorka mi předepsala dioptrický brýle. Na levý oko jsem dostala půl dioptrie na pravý čtvrt. Tak mi je rodiče za necelý dva tisíce nechali zhotovit. Nasadila jsem si je a hned při první příležitosti se skutálela ze schodů. Neviděla jsem v nich vůbec nic. Ale co, doktorka řekla, že je nosit musím, tak jsem je zkrátka nosila. Jiná doktorka mi ale po roce zase oznámila, že rozhodně brýle nepotřebuju. Podotýkám, že teď už brýle / čočky zase nosím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem si oči zkazila těmi prvními brýlemi.
Zabijácká antikoncepce
V osmnácti mi můj gynekolog jen tak předepsal antikoncepci. Bez jakýchkoliv testů nebo podrobnějšího vyšetření. Protože jsem ji prostě chtěla. Až o osm let později zjistil, že mě mohla zabít. Krevní testy totiž odhalily leidenskou mutaci, což znamená, že se mi sráží krev víc, než je zdrávo. Ženy s leidenskou mutací zkrátka nesmějí brát antikoncepci (v pilulkách). Ať vám říká, kdo chce, co chce, je to nebezpečný.
Brní vás půlka těla a nevidíte? Kupte si nový boty
Příběh o mojí mamce asi znáte z povídky. Když si stěžovala, že ji brní půlka těla a nevidí na jedno oko, doktorka jí pohrdavě oznámila, že má malý boty, ať si koupí jiný. Nebylo to botami (jak tohle někoho může vůbec napadnout?!), ale roztroušenou sklerózou.
Máte Parkinsona. Po dvaceti letech: Nemáte, spletli jsme se
A pak je tu můj děda. Tomu před patnácti lety diagnostikovali (dodávám, že opět jen na základně běžné prohlídky) Parkinsonovu chorobu a od té doby ho cpali několika léky denně. Před půl rokem ovšem v jiné nemocnici zjistili, že Parkinsona nemá a ty tisíce léků, přesněji jich bylo patnáct tisíc, který za poslední léta spolykal, bral úplně zbytečně. Má totiž jinou nemoc. Kterou už prý ale léčit nebudou, protože na to je pozdě.
Obě nohy nepoužitelný
No a naposledy jsem načerpala čerstvou zkušenost s našimi lékaři před třemi měsíci. I proto jsem tak dlouho skoro nic nenapsala a ani neměla náladu pracovat na další knížce.
Začalo to takhle. Ráno v půl osmý jsem vstala, oblíkla se a šla na pravidelnou lekci jógy, která začíná v osm. Pospíchala jsem, do toho si četla v telefonu e-maily (už to nikdy neudělám!) a přehlédla jsem poslední dva schody. Prošlápla jsem je, zvrtla si oba kotníky a sletěla dolů. Takovou bolest jsem v životě nezažila. Doteď mám jenom při vzpomínce na tuhle chvíli husí kůži a dělá se mi špatně od žaludku. Zpátky do třetího patra (upadla jsem v prvním) jsem se dostala (nebo spíš doplazila) s vypětím všech sil po půl hodině. Musela jsem jít po čtyřech. A spíš po rukách než po nohách. Dovalila jsem se domů, Petr mě donesl na postel a další dvě hodiny jsem se klepala a v hlavě měla úplně prázdno. Strašně mě bolely achilovky, lýtka, kotníky. Snad všechno od kolen dolů. Já už párkrát výron měla, dokonce na základce z toho byla i sádra, ale tohle bylo jiný.
Tak se rozhodněte. Kterou nohu máte zlomenou?
Petr mě hned vzal k doktorovi. Bohužel ne na pohotovost do nemocnice, ale na polikliniku na chirurgii. A tady to začalo. Doktor mě poslal na rentgen do nemocnice. O dvě hodiny později jsem se vrátila zpátky se zprávou z rentgenu a doktor se ptá: Píšou tu, že máte zlomeninu. Na které noze, prosím? Koukám na něj jako puk. To snad má vyčíst z té zprávy, ne? Jenže to tam prý nenapsali. Tak říkám, že mě bolí víc pravá. On ale říká, že to vypadá spíš (podle hmatu) na levou. Tak mi předepíše ortézu na levou. Ptám se, co mám teda dělat s tou pravou, když na ni nemůžu došlápnout bez toho, aniž bych neomdlévala bolestí. Povídá, že si tu ortézu bohužel musím střídat, protože mi může předepsat jenom jednu za dva roky. Cože?! O pár dní později volám na pojišťovnu a tam mi to potvrdí. Petr zkouší volat znovu a jiná žena na lince zase tvrdí, že záleží, jak zprávu pojišťovně podá doktor, ale samozřejmě se mohou předepsat v případě nouze ortézy dvě. Ale já mám smůlu. Prostě mám jenom jednu. Tudíž i když si zřejmě celej život nezlomíte vůbec nic a pak se vám stane něco s oběma nohama nebo rukama naráz, stejně máte smůlu. Vítejte v blbákově.
Injekce nebude, prý je to zbytečný
Ovšem to není všechno. Petr se ještě doktora pro jistotu zeptá, jestli mi píchne injekci, že mám leidenskou mutaci. Ten vzápětí odpovídá, že to není třeba, protože zlomenina s leidenskou mutací nesouvisí. Ha. O tři týdny později samozřejmě začíná to pravý drama. Bolí mě pravý lýtko. A to tak, že se ráno na nohu ani nepostavím. Jdu znovu k doktorovi (tomu samýmu, chyba). Nohu ani nechce vidět, protože zlomenou mám mít údajně tu levou, že. Tudíž pravá je z obliga a tak mě jenom informuje, že protože jsem pravák, je jasný, že pravou nohu víc namáhám a tak je jenom namožená. Nedá mi to a o dva dny později zkouším svou obvodní lékařku. Hned mě pošle na internu do nemocnice. Po dlouhých sedmi hodinách čekání je to téměř jistý. V pravý noze mám trombózu. Hned dostanu injekci na ředění krve a v deset večer poukaz na další den na vyšetření (sono) na cévním oddělení, který trombózu s největší pravděpodobností potvrdí. Výborně. Druhej den mi teda potvrzujou, že to trombóza skutečně je. Dokonce dvojitá, nebo co. Tudíž musím tři měsíce brát léky a celej rok speciální kompresní punčochu. Nesmím cestovat na dlouhý vzdálenosti a musím chodit na kontroly, protože mi hrozí plicní embolie. A to jenom kvůli tomu, že mi hned na začátku doktor (mám sto chutí na něj podat stížnost) nepíchnul tu zatracenou injekci. Což se divil nejeden doktor z vinohradský nemocnice. Několikrát se na mě dokonce rozkřikli, proč jsem leidenskou mutaci nehlásila, že je to ode mě dost nezodpovědný. To jsem se vzteky skoro rozbrečela.
Jděte na genetický testy, může vám to zachránit život
Ne, tohle není článek pro pobavení, ani abyste mě litovali. Tohle je zkrátka situace, ze který jsem se potřebovala vypsat. A opět, jak je mým dobrým zvykem, si postěžovat. A na závěr pár poznatků z posledních třech měsíců:
Nevěřte doktorovi, kterýho neznáte a nemáte s ním ještě žádnou zkušenost. Klidně si radši zajděte za dvěma, uvidíte, jestli se jejich názory na problém, kerý vás trápí, shodují nebo liší.
Víte, co se povídá o googlu a nemocích? Že jakmile začnete na internetu hledat příznaky nějaké nemoci, hned zjistíte, že ji určitě máte? Všichni se vám kvůli tomu smějou. Ne vždycky je to ale k smíchu. Já díky googlu zjistila, že to moje lýtko asi nebude namožený, protože poznám, když mám namoženej sval, ale že to nejspíš bude trombóza. Google mi zachránil život, protože, světe div se, všechny příznaky jsem skutečně měla. A ne, nevsugerovala jsem si je.
Jestli jste ještě nikdy nebyli na genetických testech, rozhodně si od svého doktora nechte vypsat žádanku. Sice tohle vyšetření pár stovek stojí, ale může vám zachránit život. A navíc bychom ho jednou za život měli absolvovat všichni. Mně odhalil leidenskou mutaci. Ta sice není nijak častá, ale ani není žádnou vzácností. Pokud nevíte, že ji máte, zjistíte to, až když už bude pozdě. V mnoha situacích. Při dopravní nehodě, cestování na dlouhé vzdálenosti nebo třeba při porodu.
Více článku najdete na mém blogu ZDE.
Foto: Petr Kučera, Orio
