Láska k sobě – proč je tak těžké ji probudit?
Láska k sobě samotnému, sebeláska. Lidé si často pletou sebelásku s egoismem, sobectvím. Někomu toto slovo ani nedává smysl.
Málokomu z nás byla rodiči a výchovou do vínku dána schopnost sebelásky, lásky a respektu ke svému vlastnímu světu, svým hodnotám a svému naturelu. Pokud jste měli takový start do života a byla vám tato schopnost předána, gratuluji. Získali jste to nejdůležitější, co pro svůj život potřebujete. Troufám si ale tvrdit, že ti, co toto štěstí měli, tento článek ani číst nebudou, nadpis ani obsah jejich oči nepřitáhne.
Nám, co jsme tolik štěstí neměli, nezbývá, než lásku a respekt k sobě postupně hledat někde hluboko uvnitř. Procházet různými podobami a fázemi jejího hledání. A znovu a znovu narážet na vzorce, které nám byly předány v raném dětství a které nyní zkoumáme a ověřujeme jejich pravdivost v kontrastu s naší touhou najít sami sebe, dospět k naprostému respektu vůči nám samotným.
Vzorce a tvrzení, které nám rodiče, širší rodina i škola předali, byly míněny dobře. Vychovatelé se snažili nám předat životní pravdy a ušetřit nás případných zklamání. Zároveň z nás tyto pravdy měly vychovat slušného a dobrého člověka.
Abych byla konkrétní, uvedu příklady spousty vět, které uvedli mí klienti, nebo mí přátelé a které máme zaryté v podvědomí. Vzorce vytvořené na základě těchto vět jsou někdy i společensky vysoce hodnocené. Například:
„Druhým je třeba vždy pomáhat“
„Je třeba mít ohledy na druhé“
„Druhé je potřeba mít rád“
„Nevyčnívej!“
„Dělej to, co ostatní“
„Jdi s davem.“ …určitě sami najdete mnoho dalších, které (budu moc ráda) mi můžete napsat pod článek do komentářů.
Bohužel tyto dobře míněné „rady“ byly doplněny i dalšími, které je mírně pokřivily….
„Druhým je třeba pomáhat“ a „Je třeba mít ohledy na druhé“ mohly být pokřiveny vyřčenými i nevyřčenými větami „Druhé je třeba upřednostnit, protože je sobecké, klást sebe a první místo“ „Když to tak dělat nebudeš, může se stát, že tě nebudou mít rádi, nebudeš oblíbený“
„Nevyčnívej a jdi s davem“ protože “Není dobré nahlas říkat svůj názor a postavit se za něj, riskuješ tím, vystavuješ se všanc.”
Spousta vzorců byla škodlivých a nepřátelských vůči našemu vnitřnímu světu už od počátku:
„Raději nemluv, jdou z tebe samé hlouposti“
„Raději svůj názor nikomu neříkej, je úplně mimo mísu“
„Až ostatní poznají, jaký jsi, nebudou tě mít rádi“
„Bodejť bys měl nějaké kamarády, když se chováš takhle…já se jim ani nedivím!“
„Navenek se moc neprojevuj, ostatní by mohli zjistit, jaký jsi“
„Jsi nevděčný, já pro tebe dělám vše a ty mi to takhle oplácíš“
„Peníze kazí charakter“
„Stejně budeš vždycky…a dosaďte si to své“
Stejně zraňující jsou další vzorce zaseté hluboko do naší duše:
„S tou tvou figurou díru do světa neuděláš“
„Jen štíhlí a sympatičtí lidé se mohou prosadit, což se tebe netýká“
„Aspoň nepřekážej“
„Podívej se na Simonku, to je šikovná holka…“
„Takhle se hodná holčička nechová“
„S tím tvým velkým zadkem moc parády nenaděláš“
„Raději nezpívej, je to falešné“
„Aspoň máš hezkou tvářičku, když jsi chytrosti moc nepobrala“
„Nikdy z tebe nic nebude“
Atd.
Tolik jen malý výčet vět, které jsou v nás zasety a jsou opěrným pilířem všeho našeho konání.
I když dnes víme, že to může být i jinak, ve vypjatých situacích přijde na řadu autopilot, který funguje přesně podle těchto hluboce zakořeněných programů. Celé vědomé rozhodnutí pro sebelásku je v tahu.
A vzniká vnitřní konflikt.
Konflikt mezi tím, po čem naše hluboké vnitřní já touží a mezi tím, jak by to mělo být podle mých vnitřních, hluboce vrytých a zakořeněných „pravd“.
Právě tento rozpor vidím jako základní podstatu všech psychosomatických onemocnění. A jako hlavní příčinu úzkostí, depresí a panických atak. Konflikt uvnitř sebe samotného.
K tomu, aby se člověk z tohoto konfliktu vymanil, je třeba najít a podrobit zkoumání ony vnitřní „pravdy“, podle kterých žijeme a začít pracovat na své lásce k sobě. Po malých krůčcích. Ve všech aspektech našeho bytí. Jen když budeme schopni milovat a oceňovat sami sebe, můžeme naplno milovat druhé. Bez toho, abychom s nimi manipulovali a kladli na ně nároky. Když začneme poslouchat naše srdce a naše touhy, najednou uslyšíme hlasitěji volání naší duše.
Naše hluboká podstata nás začne více a více vyzývat k tomu, abychom v životě pro sebe vytěžili maximum. Abychom naplnili své poslání. Abychom poskytli maximum lásky sami sobě. Spolu s tím maximum respektu k sobě samotným, uspokojení, sebenaplnění. Tím minimalizujeme konflikt uvnitř nás a více se posouváme směrem ke zdraví.
© Mgr. Irena Hájková, www.irenahajkova.cz NLP kouč, terapeut EFT, hypnoterapeut
