Dívka
Žila kdysi jedna dívka. Byla krásná a spanilá, radost pohledět. Trpěla však velice, neb proklel ji život sám. Bůh, jak známo, prožívá se skrze lidi, tuto dívku stvořil, aby poznal, co je to utrpení jediného člověka. A jak mocná je touha člověka po poznání lásky. A ona měla žít, aniž by mohla poznat své srdce, aniž by poznala radost a lásku. S tímto závažím snažila se žít tak, jako ostatní lidé. Nikoho by nenapadlo, co za hrůzu nosí dívka v sobě. Že žije pouze ve strachu a bolesti. Neví, co je láska, klid a štěstí. Jak čas ubíhal, život si všiml, že si dívka na toto břímě zvykla a protože neznala tu druhou polaritu, upadla do domnění, že takto je to v pořádku. Tu se život rozhodl, že dívce ukáže lásku a radost se vším všudy. Na malou chviličku.
Ráno před svítáním dívka otevřela oči a hned si všimla, že je něco jinak. Nic jí náhle nesvíralo hruď, byla lehká jako peříčko. A co to má tam u prsou? To je teplý dotek lásky samé? Ach můj Bože.. To přeci není možné, taková nádhera. Její pokoj zdál se být náhle tak barevný a přívětivý, její tělo bylo tak lehké a plné života. Její mysl hrála všemi barvami duhy, tančila a zpívala.
Plakala, avšak byly to slzy štěstí, slzy dojetí. Věděla, že i kdyby použila všechna krásná slova ve všech jazycích světa, nikdy by nebyla schopna popsat to, co cítí hluboko ve své bytosti. Náhle splynula se vším, byla vším a zá roveň ničím. Byla tím krásným ptáčkem na stromě, co pěl melodii jejího srdce. Byla dokonce i tím stromem a cítila lehoučký dotek ptáčkových nožek na větvi. I každý závan teplého letního vánku. Náhle jí vše bylo jasné, vše dávalo smysl. Viděla, že utrpení je jen iluze vlastní mysli. A právě její mysl nádherně mlčela, nesnažila se nic komentovat, jak na to byla zvyklá ze všech těch let, které prožila pod těžkou duchnou bolesti. I smála se srdečně své bláznivé mysli. Poznala, co je to pravá láska. Ne ta, o které tak často slyšela vyprávět lidi, které tajně poslouchala u pití šálku čaje. Ne, toto byla pravá láska. Láska ke všemu a všem bez rozdílů. Nekladla si žádné podmínky, milovala. Milovala proto, že uviděla v každé bytosti i věci zázrak existence.
Věděla, byla si naprosto jistá tím, že takto to bude navždy. Utrpení, které prožívala ještě včera, jí nyní připadalo tolik nepravděpodobné, až nemožné. I lidé mohli vidět její lásku, která zářila skrze ní. Skutečně zářila a každý se jí chtěl dotknout, každý chtěl okusit alespoň trošku z toho, co v sobě má. Už se k ní neotáčeli zády, chtěli jí objímat, chtěli s ní být, co možná nejdéle. V očích měla napsáno, že poznala to, co ještě nikdy nikdo nepoznal.
Tu se život rozhodoval, zda sejme s dívky toto požehnání, nebo vyzkouší, zda jí vydrží v tomto světě plném bolesti? Ne, život jasně viděl sílu dívky, věděl, že vydrží ji tato blaženost až do konce jejích dní. A třeba díky této síle najde Boha i v bolesti? Nu, uvidíme. Nechal dívku toho dne ještě blaženě zavřít víčka a usnout. Však ráno, když oči otevřela, nebylo po blaženosti ani památky. Zpět byla bolest a zoufalství. Nemohla si pořádně vzpomenout, co to včera měla za nádherné pocity, i když se o to urputně snažila. Náhle jí bolest připadala mnohem větší než kdy dříve, byla nesnesitelná. Život měl pravdu, jen když pozná nebe, dostatečně procítí i peklo. A tak se taky stalo.
Dívka nechtěla dále takto žít. Tolik toužila po teplé náruči lásky, že bez ní ji přišel život naprosto nesmyslný. A tu se ozval tichý hlásek jejího srdce: „Víš, kde vzniká tvé utrpení?“ Dívka se zamračila a chvíli přemýšlela. „Nevím, utrpení prostě je!“ Na to se srdce pousmálo a povídá: „A víš, kde přesně v tvé bytosti utrpení je?“ Dívku tato rozmluva příliš nebavila. Srdce dávalo tak hloupé otázky. „Je všude, úplně všude, copak to nevíš?“ Srdce tichounce odpovědělo: „Ve mně však není, ve mně není pro utrpení žádné místo.“ Dívka se zamyslela. Jak je možné, že v m&e acute;m srdci není bolest? Vždyť trpím celá, mé srdce musí také. Tu se ozval hlučný hlas dívčiny mysli: „Nevěř srdci, trpíš, to je bezpochyby. Srdce lže, to já tě vždy podpořím.“ A jak život správně odhadl, v dívce bylo více síly, než v mohutném lvu. „A co když ta bolest pochází jen od tebe, má mysli? Co když ty mě srážíš na kolena?“ Mysl se lekla, byla odhalena. Dívka však své mysli pověděla ještě něco. „ To nevadí, děláš to, co umíš nejlépe a já tě za to miluji.“ To mysl samozřejmě nečekala a v náhlém a užaslém ustání její činnosti, zase vtrhl do dívky Bůh, vtrhla do ní láska, dívka ji konečně dala prostor. V tu chvíli byla silnější, než kdy dříve, poznala Boha vlastní upřímností, vlastní silou jejího srdce.
