Dobré ráno, milí Tvůrci. 
🙂
Kdo se těšil na pokračování příběhu o tajemné hoře, může si ho dnes přečíst zde: https://www.myjsmetvurci.cz/pribeh-tajemne-hory-ii/.
Doufám, že vám příběh zpříjemní dnešní upršený či zasněžený den a že vás na chvíli zastaví ve shonu všedních dní. 
<3
#pouť #cesta #naděje #zastaveníse #nabersílu #budsamasebou #versi #prestansehonit #stres #nenikamspechat #vsejevtobe #sebevedomi #sebelaska #vira #sila #nadeje #tvorisbudoucnost #jsiLaska #jsitvurce #myjsmeTvurci
zde kopíruju aspoň začátek příběhu 🙂 Celý ho najdete na mém webu.
Když se druhého dne probudila, její první myšlenka patřila té tajemné hoře. Až nezvykle rychle vyskočila z postele plna očekávání čehosi, co nedokázala ani definovat, ale co jí přinášelo prazvláštní pocit uvnitř Těla… Takovou se nezná… copak se jí to stalo? Proč ji jen ta hora tak fascinuje? Měla by se tam snad vydat i ona? Stalo by se jí totéž, co té ženě z onoho příběhu? Našla by i ona to, co tak moc hledá? I když vlastně ani neví, co to je? Nedokázala na všechny ty otázky přestat myslet… Rychle oblékla sebe a dítě a vyrazila směr do práce.
V práci se nemohla na nic soustředit… pořád musela myslet na tu horu! Copak se jí to stalo?? Dívala se na svou unavenou strhanou tvář v zrcadle, když si na toaletě umývala ruce. Nějak hodně rychle zestárla… těch vrásek kolem očí… nějaký šedý vlas už taky má a taky přibrala. Připadala si jako znavená šedá myška. Bez lesku a bez třpytu v očích. Co se to s ní ksakru stalo? Kde je ta krásná mladá holka, co měla síly a úsměvů na rozdávání? Kde je ta touha žít, prožívat nová dobrodružství, užívat si Života a radovat se ze světa kolem sebe???
Měla pocit, jako by narazila v plné rychlosti do zdi… před očima se jí motalo, musela se chytit umyvadla, aby nezavrávorala. Došlo jí, jak moc unavená je. Životem, sama sebou, pocitem nekonečného selhání a frustrace, kterou se snažila schovávat za masku holky, co je nad věcí…
Někde v mém Životě je něco hodně špatně. Problesklo jí hlavou… a opět si vzpomněla na ženu, která se vydala na pouť na horu. Pomalu jí začala rozumět. Začínala mít pocit, že tou ženou je ona, že se přímo vpíjí do jejího příběhu, že se stávají jednou a též ženou, stejným poutníkem na téže Cestě… Jenže co mám teda udělat? Říkala si, když se snažila přežít do konce pracovní doby.
Večer, při ukládání svého dítěte, měla touhu mu číst místo obvyklé pohádky příběh o tajemné hoře. Zajímalo ji, co si její moudré dítě o té výpravě myslí. Vždycky žasla, jak ji její dítě dokázalo překvapit. S čím novým opět přišlo a jaký nový pohled na věc objevila. A tak ji ani nepřekvapilo, když se jí její dítě zeptalo: „Proč bys na tu horu lezla, maminko? Když máš všechno, co potřebuješ tady…“. Hmm, takže se žádná Cesta nekoná, myslela si. No ani v to moc nedoufala, vzít takhle malé dítě s sebou by byl nerozum a nechat ho na měsíc někde někomu jí taky nepřišlo správné…
Copak ale Život musí končit mateřstvím? Nebo dospělostí a povinnostmi? Vážně je Život o tomhle? Copak budu pořád ve svém Životě na něco čekat a dělat u toho všechno, co se MUSÍ? Až se stane tohle a tamto, až budu mít toto nebo ono, nebo až udělám tohle a ono, až se změním, až začnu tohle a přestanu tamto…??? Copak je to nějaký Život? Copak je to celé o tom čekat, až jednou umřu, abych měla klid? Hlava jí doslova pulzovala tlakem myšlenek, které jako by jí bodaly a nutily vstát a jít něco dělat.
