„Romane! Romane, počkej!“ křičela na něj Adriana, když se ho snažila dohonit. Dotkla se jeho paže a on sebou prudce trhnul.
„Jen si běž za panem dokonalým. Postav se do fronty a s božskou trpělivostí si počkej, až na tebe přijde řada. Když jsem takový chudák, že ti nestojím ani za to, abys se mnou strávila večer, a radši se budeš plazit po kdovíkom.“
„Neblázni. Lukáš mi jen pomohl, protože se mi udělalo zle. Omdlela jsem, a protože ty jsi nebyl nikde poblíž, vynesl mě s kluky ven, abych se probrala. No a pak mě pozval na panáka. To je celé.“
„Jistě, slečna v nesnázích, které se ujímá rytíř s bavorákem. Víš co, jdi do hajzlu, Adriano. A nech mě být. Jsi stejná jako všechny ostatní holky. Dělej blbce z někoho jiného.“
„Romane, ale já tě miluju,“ vehnaly se jí slzy do očí. „Opravdu, nic to nebylo. Vždyť Lukáš je jenom kamarád, potažmo tvůj.“ Hodila rukou směrem k baru, kde Lukáš popíjel s partou kamarádů. Ale Roman se otočil a odkráčel do davu. Adriana zůstala uprostřed davu sama a v tu chvíli se jí vrátily vzpomínky na nedávnou událost. Jistě, stála tam, jako stojí teď a Roman rázně kráčel pryč od ní. Sevřelo se jí srdce a cítila se, jako kdyby zažívala ošklivé deja vú. Nevěděla, co má dělat, ale určitě se nechtěla vracet zpátky za Lukášem. Kdyby ji tam Roman objevil podruhé, určitě by mu už nevysvětlila, že mezi nimi nic není.
S uplakaným obličejem se tedy prodrala davem ven a sedla si na lavičku pod strom. Sklopila hlavu do dlaní a usedavě plakala. Myšlenky v její hlavě se podobaly dravým šelmám. Neustále na ni útočily a ona se jich nemohla zbavit. Nechápala, jak se tak rychle mohlo všechno otočit. Z nejbáječnějších chvil na světě se propadla do temnoty a nevěděla, zda z ní dokáže najít východisko. Srdce jí zběsile tlouklo při pomyšlení, že by ji Roman opustil. Nevěřila, že by něco takového dokázala unést. Snažila se uklidnit, že vše brzy přejde, ale její racionální myšlení zastínily trny bolesti zapíchané v hrudi. Minuty střídaly jedna druhou a ona úplně ztratila pojem o čase.
„Je to moje chyba, sakra. Jiné holky si rozumí víc se ženskýma a já? Vždycky se nachomýtnu do hloučku kluků a chápu, že to Romana rozčiluje. A s těmi zkušenostmi, co má od partnerek z minula, se mu ani nedivím, že takhle vyvádí.“ Vedla vnitřní dialog, když se za jejími zády ozvaly kroky a praskot větviček. Celá vyděšená se otočila a spatřila za sebou Romana. Tep jí vyskočil snad na dvě stě, tak moc se polekala, ale zároveň ucítila úlevu, že ho má opět na blízku.
„Mluvil jsem s Lukášem,“ pronesl trochu nejistě. „No a … Prostě mi vadí, když se bavíš s cizíma klukama. Žárlím, a to dost. Protože tě miluju a nechci o tebe přijít.“ Pronesl pro někoho naprosto nepřijatelnou odpověď, ale Adriana celá nadšená vyskočila a vrhla se k němu. V poslední chvíli se však zarazila a podívala se mu zpříma do očí.
„Můžu tě, obejmout?“ Kanuly jí slzy jedna za druhou. „Prosím,“ dodala roztřeseným hlasem a její pohled by v tu chvíli obměkčil kohokoliv. Roman se trochu zakabonil a pak ji vzal do náruče. Rozplakala se ještě víc.
„Promiň mi to, prosím tě. Jsem hloupá. Ale miluju tě, to přeci víš. A nikdy bych nechtěla být s někým jiným. Nikdy nikdy nikdy. Ty jsi prostě pro mě jediný chlap na světě a pro tebe bych dýchala a pro tebe umřela. Řekni, skoč do ohně, a já skočím.“
„Vždyť já to vím. Taky tě miluju.“ Políbil ji do vlasů. „Pojď, něco ti ukážu,“ vzal ji za ruku a.
„Kam to jdeme?“ Popotahovala a nemohla se zbavit škytavky z toho, jak usedavě plakala.
„Uvidíš,“ zahlaholil, když se dostali za budovu starého kulturáku. Byla tam tma, jen ze záchodových okének problikávalo lehké světýlko, jinak všechna okna uvnitř byla zatemněna. Dokonce ani měsíc nesvítil a pouliční lampy byly daleko na to, aby poskytovaly tam vzadu dostatečné osvětlení.
Roman narazil Adrianu na hrubou studenou zeď tak prudce, že si odřela loket, a začal ji vášnivě líbat.
„Hm, jako v patnácti, líbačka za diskotékou?“ Zahihňala se mezi polibky. Roman ji beze slov otočil čelem ke stěně a zády k sobě. Zvedl jí ruce nad hlavu a položil na zeď. Špičkou boty dal od sebe její nohy, a zatímco jedna jeho ruka držela v nehybné pozice ruce Adrianiny, druhou se jí vjel pod tričko a tělem se na ni tisknul. Adriana cítila, jak je vzrušený. Ona sama nebyla schopná reagovat, protože se jí toho mísilo v hlavě tolik, že nevěděla, odkud začít. A než jí stačila do hlavy vtrhnout myšlenka, že by je někdo mohl uvidět, vtrhl naopak Roman do jejích kalhotek. Pak jí energicky stáhl džíny až ke kotníkům a zatlačil na záda, aby se trochu prohnula. Bez jakéhokoliv zaváhání do ní tvrdě vniknul a zůstal stát v nehybné poloze, rukama objímaje její útlé tělo.
„Tak tohle jsem vážně nečekala,“ zachichotala se pobaveně Adriana, když bylo po všem a cupitala ruku v ruce s Romanem zpátky na příjezdovou cestu.
„Já taky ne, a proto to bylo super, nemyslíš?“
Adriana nad tou představou zrudla jako rajče, tím spíš nad pomyšlením, že kdykoliv mohl kdokoliv přijít a načapat je. Věděla o Romanovi, že je blázen, ale tuhle akci nečekala po tom, co tomu předcházelo. Ještě před pár okamžiky jí pukalo srdce bolestí a najednou se vše vrátilo do starých kolejí. Ale tak rychle, že se jí z toho točila hlava.
„Můžeš tu chvíli počkat?“ Zarazil ji ve dveřích a sám vešel dovnitř. Adriana si tedy sedla na schody a trpělivě vyčkávala jeho příchod. Neměla sebemenší tušení, co se bude dít, ale věděla, že žádná jobovka ten večer už snad nepřijde.
„Tak a jsem tu,“ políbil ji zezadu na tvář po pár minutách a sedl si k ní na schod.
„Víš, chtěl jsem s tebou probrat tu práci.“
„Teďko? Nemohlo by to počkat, až přijedeme domů? Ale ne k vašim, prostě až budeme u nás.“
„Myslím, že ne. Volal mi dneska Marek. To proto jsem se ztratil ze sálu a nemohl mě nikdo najít. Potřeboval jsem klid.“
„Ano?“ Protáhla Adriana a podepřela si hlavu.
„Bude potřeba ten projekt rozjet co nejdříve, jestli chceme nějakým způsobem začít fungovat slušně už o Vánocích.“
„Aha, a co tedy musíme teď udělat?“
„No v první řadě by byla potřeba, abys nám teď v začátku pomohla, co nejvíc to jenom půjde. První měsíce bývají nejtěžší, co se týká propagace, dávání dohromady všech matriálů, vytváření tabulek, vedení účetnictví a tak dále. A sami to prostě nedáme.“
„Romane, jak už jsem ti říkala, já se na něco takového můžu zkusit podívat, ale nic neslibuju. Víš, že mě tohle na škole moc nebavilo a upřímně jsem ráda, že mám maturitu za sebou a tohle jde mimo mě.“
„A co bys tedy chtěla dělat?“ Zeptal se trochu zostra. „Chceš do konce života roznášet talíře, obsluhovat papaláše na rautech a nechat se buzerovat za pár korun? Nebo by sis jednou radši zkusila být na druhé straně, jedna žena z těch, co tam přišli slavit?“
Adrianu ta představa pobavila, jak tam stojí na banketu v dlouhých přiléhavých červených šatech s vyčesanými vlasy do výšky a okolo ní běhá podobné trdlo s tácem, jako je ona sama.
„Romane, můj názor na to znáš. Nejsem z rodiny, kde bychom měli milióny, ani statisíce a upřímně, radši budu mít klidný život, jistotu a zázemí, než se honit za penězi. Neříkám, že práce v hotelu je něco, co bych chtěla dělat celý život. Vlastně to ani vzhledem k podmínkám, které tam panují, nejde. Ale jsem tam spokojená, kolektiv je fajn a já tu práci mám ráda.“
„A nelíbilo by se ti mít třeba ty samé peníze za polovinu, třetinu práce?“
„Tak to víš, že líbilo, ale-„
„No a teď si představ, že když budeš pracovat jako moje asistentka, tak budou vydělané peníze společné. Nebudeme muset platit někoho, kdo to udělá za tebe, takže rychleji našetříme na všechno, co bychom potřebovali a chtěli.“
„Já rozumím, co mi tím chceš říct,“ kývla hlavou Adriana. „Jenom konstatuju, že zrovna já nejsem nějaký tahoun, který by dokázal rozjet jakýkoliv projekt, natož takhle velký. Protože, jak o tom mluvíš, vypadá to jak bomba století.“
„A taky že bude. Ale sám to nezvládnu.“
„Tak dobře, ale jestli něco zkoním, bude to na tvojí hlavu, protože já jsem tě varovala.“
„Super, jsi moje šikulka,“ políbil ji a vytáhl telefon.
„Kam zas píšeš?“
„Markovi, chci mu potvrdit, že ta pobočka klapne a může s námi na 100% počítat. Taaak a hotovo,“ kliknul na tlačítko odeslat a zasvítilo mu v očích.
„Nedělej si ale iluze, potřebovala bych se nejprve seznámit s projektem, vědět o tom něco víc, koupit zásoby kávy-„ zasmála se. „Abych po celém dni v práci pak nezaspávala u počítače, až budu něco vymýšlet.“
„Miláčku?“ Chytil ji za ruku Roman. „Miláčku zastav se na chvíli, ano?“ Adriana se už už nadechovala, že ještě něco dodá, a pak se zarazila. „My tu nemluvíme o tom, že bys chodila do práce. Jedná se o plné nasazení do našeho týmu. Tohle není něco, co se dá odbýt za 2 nebo 3 večery v týdnu. Jestli to chceme rozjet, musíme makat den i noc, a na to prostě s prací nezbyde moc času.“
„To jako, že bych pustila tu brigádu, co mám?“ Vytřeštila oči Adriana.
„Obě dvě,“ přikývl Roman a napřímil se, aby dodal své řeči přesvědčení.
„No ale jak to chceš zvládat finančně? Nebo, tedy, chtěla jsem říct-„ zamotala se.
„Já budu muset z práce taky odejít. Což není nic tak nevýhodného, vzhledem k tomu, že mi visí výplatu. Přemýšlel jsem nad tím, a jestli chceme jistotu do budoucna, řekněme třeba i pro děti, nechci se dostávat do situace, kdy nebudu mít z čeho zaplatit plenky.“
„Já tě chápu, to ani já ne, ale myslíš si, že podnikání, takový skok do neznáma, tě do té situace nemusí dostat? Přeci se to stalo jen jednou. Do teď ti platili včas a všechno bylo v pořádku. Přeci jen se mi zdá větší jistota mít pevnou práci a k tomu rozjíždět další projekty, než opustit něco, co je jisté.“
„Tak ti to zkusím říct jinak, ju?“ Mrknul na ni spiklenecky. „Když vaříš, taky se soustředíš jen na vaření a nežehlíš do toho, nepereš prádlo, zároveň nevysáváš. Prostě se koncentruješ na jednu věc. A ta jedna věc je pak skvělá, dokonalá, výborná a chutná. Ale jakmile pozornost rozmělňuješ mezi milion dalších věcí, většinou neuděláš nic z toho pořádně, je to tak?“
„Možná, ale můžu klidně vařit a mezitím prát prádlo, a jakmile dopere pračka, můžu nechat kuře péct v troubě a prádlo zatím pověsit. Takže dělám více věcí naráz a nic z toho není dělané jen napůl.“
„Jo, to se ale bavíme o obyčejném kuřeti v troubě a sepraných věcech v koupelně, ale co kdybys měla zapnutou pračku – což je teď jakoby naše práce; monotónně nastavený program, jehož průběh nezáleží na tvých schopnostech, ale jde spíš o čas, prostě prádlo bude v tu a tu hodinu vyprané. A naproti tomu bys musela připravit oběd o 3 chodech, jehož třešničkou by byl fondánový dort? To už vyžaduje dostatek tvé pozornosti a preciznosti, dávky trpělivosti, energie i odhodlání, abys to všechno zvládla. V tu chvíli tě nezajímá nějaké prádlo v pračce, prádlo počká, hlavní je teď tvoje vysněná oslava a jídlo, které připravuješ. Chceš, aby to bylo dokonalé a udělalo to přesně takový dojem, jaký ty očekáváš, a za nějž sklidíš uznání od hostů.“
„Ach jo, ty se nevzdáš, že ne?“ Zavrtěla střapatou hlavou Adriana.
„Myslím, že ne,“ Zašklebil se na ni Roman. „No tak. Nechtěla bys mít jednou pro naše děti lepší život, než jsi měla jako malá ty sama?“
„To ano,“ pokrčila rameny.
„Tak vidíš. Nech to na mě, neboj se toho tolik. Jsme tu proto, abychom žili a ne proto, abychom se neustále něčeho báli. Kdo neriskuje, nic nezíská.“
„A co mám dělat, když tady uvnitř,“ dotkla se dlaní uprostřed hrudníku. „mám prostě hrozný strach a ten mě paralyzuje.“
„A co ti ten hlas, říká ještě?“
„Že tě miluju a hlava mi dává jasný argument, že bych ti měla věřit, protože o tom partnerství je, důvěřovat si, podporovat se, následovat jeden druhého.“
„Tak poslechni to, čemu věříš. Ale jestli chceš jednou něco dosáhnout, věř mi, že v uniformě v hotelu nebo s paletami na nočních směnách v obchodě díru do světa neuděláš.“
„Asi máš pravdu. Měla bych přestat být takový posera. Nechci, aby sis myslel, že nevěřím tobě, to chraň bůh, jen jsem zkrátka opatrná.“
„Někdy až zbytečně příliš a to tě brzdí.“ Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů. „Ale my to zvládneme. Uvidíš, všechno bude dobré a na Vánoce, když bůh a štěstí dá, poletíme někam na dovolenou a užijeme si krásný Silvestr.“
S touhle myšlenkou odhodila Adriana veškeré svoje obavy a schoulila se šťastná do Romanovy náruče.
