Pošlete mou pomoc dál…Příběh, který vás chytne za srdce.

Pak si všimla chlapíka, který se k ní blížil. Usmíval se sice, ale stejně měla obavy. Déle než hodinu nikdo nezastavil, aby se aspoň optal, co je. A teď sem jde tenhle… Nechce jí snad ublížit? Nevypadal moc důvěryhodně, jak se jí zdálo. Spíš chudě a hladově. Určitě si všiml, že se ho bojí, jak tam tak stojí sama v té zimě. Opravdu se bála.

Promluvil: „Rád vám pomůžu, paní. Proč v tý zimě nesedíte ve voze? Jo… jmenuju se Bryan Adamson“.
Ukázalo se, že jediná potíž, kterou má, je úplně prázdná pneumatika. Ovšem na starší paní je to až až. Bryan se vsoukal pod auto a hledal místo, kam postavit zvedák.Dvakrát třikrát zabral a vůz visel jednou stranou ve vzduchu. Pneumatiku vyměnil rychle, bez jakékoli viditelné námahy. Zašpinil se a měl škrábanec na ruce. Když dotahoval šrouby, stáhla okénko a oslovila ho. Říkala, že jede ze Saint Louis, jenom tudy projíždí. Nedokáže mu ani dost poděkovat za jeho pomoc.
Bryan zabouchl víko kufru a s úsměvem přistoupil k okénku. Paní se ptala, co je dlužna. Dá mu, cokoli si řekne. Byla už opravdu zoufalá, stála tady celou věčnost a nikdo nezastavil. Bryan bez rozmýšlení peníze odmítl. Nedělal žádnou práci. Udělal to, protože viděl, že někdo potřebuje pomoc. Tak to má být. Pánbuh ví, že jemu taky dost lidí podalo pomocnou ruku. On se té zásady drží celý svůj život a nehodlá ji za žádných okolností měnit.

Řekl jí, že pokud se mu skutečně chce odvděčit, pak až ona sama potká někoho, kdo bude potřebovat pomoct, pomůže mu, jak bude moci. „A vzpomeňte si u toho na mě“.
Počkal, dokud nenastartovala a neodjela. Byl to těžký a studený den, ale cítil se dobře, když zamířil k domovu a ztratil se v šeru.

O pár mil dál byla u silnice malá kavárna. Paní tam zastavila, aby něco snědla a trochu se zahřála, než se vydá na poslední úsek cesty. Byla to docela ubohá kavárnička. Venku stály dvě staré benzínové pumpy. Všechno tu působilo podivně. Ale přišla číšnice a podala jí čisťounký ručník, aby si mohla vysušit zvlhlé vlasy. Hezky se na ni usmála, ačkoli určitě byla celý den na nohou. Paní si všimla, že je jistě alespoň v osmém měsíci těhotenství. A přesto nedávala najevo žádnou známku podrážděnosti z únavy po celém dlouhém pracovním dnu. Paní se v duchu podivila, jak někdo, kdo evidentně má tak málo, může toho s úsměvem tolik poskytnout někomu docela cizímu, jako je ona. A vzpomněla si na Bryana.
Když dojedla, chtěla platit stodolarovkou. Číšnice běžela rozměnit, aby jí vrátila. Ale stará paní bleskem vyklouzla ze dveří. Když se číšnice vrátila, byla už pryč. Číšnice si lámala hlavu, kam se tak najednou vypařila. Pak si všimla poznámky na ubrousku.

V očích jí stály slzy, když četla: „Nejste mi nic dlužna. To já jsem dlužila. Někdo mi moc pomohl, když jsem sem jela a chtěl, ať zaplatím někomu dalšímu, kdo bude potřebovat pomoc. Chcete-li se mi opravdu odvděčit, pak prosím nepřerušujte tenhle láskyplný řetěz pomoci.“
Pod ubrouskem byly další čtyři stodolarovky.
Stoly byly čisté, cukřenky dosypané a lidé obslouženi, tak jako to každý den. Ale když tento večer přišla domů a padla do postele jako podťatá, musela pořád myslet na ty peníze a na to, co napsala ta stará paní. Jak jen mohla vědět, kolik zrovna ona a její manžel potřebují? S narozením děcka příští měsíc by je sehnali jen těžko…Věděla, jaké starosti si kvůli tomu její muž dělal. Když pak přišel a lehl si vedle ní, políbila ho vroucně a zašeptala mu s láskou: „Všechno bude dobré. Miluju tě, Bryane Adamasone.“
POUČENÍ: Všechno co dáváme, se nám vrátí. Dáváme-li dobro, přijde k nám dobro zpátky *heart**heart**heart*

Zdroj: ProNáladu.cz