Láska, nevěra a nové začátky: Jak jsem změnila svůj život po rozchodu
Když jsem se s klukem rozcházela poprvé v životě, bylo to v deváté třídě základky. Vlastně on se rozešel se mnou, protože jsem s ním nechtěla chodit nikam ven. Styděla jsem se. Když jsem se s klukem rozešla podruhé (a teď to skutečně vzešlo z mé strany), bylo mi dvacet sedm. Nudila jsem se a cítila se přehlížená.
Zatímco v patnácti jsem neměla absolutně žádný zkušenosti a dokázalo mě naprosto vynervovat byť jen pomyšlení, že se s klukem, s nímž jsem začala chodit jenom díky tomu, že už jsme oba měli mobilní telefon a mohli si tak posílat esemesky, budu vídat každej den ve třídě. Za ten měsíc, co jsme spolu chodili, mě pozval na rande minimálně desetkrát. Šla jsem jenom jednou. Procházeli jsme se asi dvě hodiny a když jsem se nabídla, že ho vyprovodím (!), byl nadšenej. A před svým barákem mi dal mou první skutečnou pusu. Ne, jazyk v tom ještě nebyl. Ale obyčejná pusa to taky nebyla. Málem jsem omdlela. Od tý doby jsem s ním už nikdy nikam nešla. Ne proto, že by se mi nelíbil. Naopak, líbil se mi moc, ale když jsem si vzpomněla na tu pusu a rozklepaný kolena, už jsem neměla sílu si to zopakovat. A tak se se mnou po čtyřech týdnech zase po esemeskách rozešel. Jo, mohl mi to říct ve třídě, ale bavit se o našem chození mezi spolužáky by znamenalo, že se nám všichni budou smát. Naprosto ale jeho jednání chápu. Kdo by chtěl chodit s nervákem a holkou, která odmítne každý pozvání na rande, že jo.
S nikým dalším jsem pořádně nechodila až do svých osmnácti. První skutečnej vztah v osmnácti? Jo. Nevím, jestli bohužel nebo bohudík, nicméně pravdou zůstává, že se mnou prostě nikdo do té doby chodit nechtěl. Vždycky se mi líbili starší kluci, ale ti zas s takhle mladou holkou chodit nechtěli. Nedivím se. Z opačnýho pohledu mi to taky přijde divný. Já bych s takhle mladým klukem taky nechodila. A to ani za předpokladu, že bych byla na mladší. Což ale nejsem, jsem na starší a to minimálně o dvanáct, nejlépe dvacet let. Ale to je jen malá vsuvka. Podstatou věci je, že jsem s dotyčným klukem, nebo spíš už mužem, přeci jen mu bylo přes třicet, vydržela skoro osm let. Přesněji sedm let a sedm měsíců. Poslední dva roky ale stály za starou bačkoru. Já chtěla chodit do kina, divadla a na výstavy, on chtěl přijít z práce domů, sníst si teplou večeři, kterou mu uvařím, a mít klid. Já chtěla chodit s kamarádkama do baru a a na diskotéky, on maximálně k rodičům na večeři. Já chtěla diskutovat o tom, co se mi nelíbí a co bych od něj chtěla, on se přede mnou zavíral do ložnice. Aby mě nemusel poslouchat. On začala toužit po dětech, já ne. Chtěla jsem svatbu, on ne. V určitém bodě se naše představy o budoucnosti začaly rozcházet. A čím dál víc bylo poznat, že jsme povahově naprosto odlišní. Já jsem impulzivní, náladová, společenská a vyloženej extrovert (od základky jsem se dost změnila, ačkoliv jak jde o muže, jsem pořád ta strašná stydlivka). On byl kliďas, flegmatik, většinou nespolečenskej a naprostej introvert. Ke všemu tichej, já jsem slyšet vždycky a všude. To nemůže klapat, říkala jsem si pořád dokola. Až jsem dospěla do bodu, kdy jsem si řekla: Teď, anebo nikdy. A kdybych si nevybrala tu první možnost, celej život bych toho litovala. V sedmadvaceti přeci holka nekončí u plotny a Výměny manželek. Na to mám pořád času dost.
Ale abych k vám byla naprosto upřímná. Poslední měsíc se náš vztah dostal do takový krize, že jsem začala randit s někým jiným. Nikdy dřív jsem to neudělala, ale teď mi to nedalo. Konečně se našel někdo, kdo mě poslouchá a vnímá jako ženu, ne stroj na vaření a zapínání a přepínání televize. Zamilovala jsem se až po uši a zřejmě poprvé poznala, co to ta láska vlastně je (těch platonických už jsem prožila desítky). A i když mě možná budete odsuzovat, nelituju toho. Člověk dělá chyby, dělám je i já, ale vždycky lituju jenom toho, co jsem udělala, a ne toho, co se nestalo.
Nicméně mě potěšilo zjištění, že v tom nejsem sama. V roce 2009 (nic aktuálnějšího jsem nenašla) sexuologové Petr Weiss a Jaroslav Zveřina prováděli výzkum, v němž třicet čtyři procent vdaných žen potvrdilo, že někdy byly svému manželovi nevěrné. Muži to přiznali v padesáti pěti procentech. Ale skutečnost je samozřejmě poněkud odlišná. Ne všichni se přiznají k tomu, že byli partnerovi nevěrní. Navíc mě překvapilo zjištění, že třeba takový líbání na diskotéce při písničce Time of my Life z Hříšnýho tance spoustě ženám vůbec nepřipadá jako nevěra. Za nevěru považují až skutečnost, že se s někým vyspí. Teď jste si možná některá z vás oddychla. Nepodvádíte! Asi záleží na úhlu pohledu. Který má samozřejmě každý jiný.
Podobně jsou na tom i ženy v USA. Třicet až šedesát procent z nich je svým manželům nevěrných. Šedesát procent? Není to nějak moc? Jestli si tohle čtete a zrovna jste čerstvě zamilované a na svatební den se třesete od svých patnácti let, zřejmě přijdete o všechny iluze. Ale ještě chvíli vydržte.
Jak je možné, že některé páry spolu vydrží desítky let, ne-li celý život, a jiné se rozvádějí už po pár letech nebo i dřív? Dá se vztah nějak diagnostikovat? Dá se nevěra předpovědět? Nejlíp ještě před svatbou, aby dotyční věděli, jestli má vůbec cenu se brát? Je totiž dobrý to vědět předem. Ušetří nám to spoustu času, peněz, slz, nervů, hádek a v případě starších členů rodiny možná i infarkt. Pokud si nechcete brát člověka, o kterém nejste na sto procent přesvědčeni, že s ním zůstanete celej život, nebo pokud váháte, jestli se s dotyčným nerozejít nebo nerozvést, doporučuju se řídit výzkumem známé americké terapeutky a vztahové poradkyně Moniky Hoyt. Během své dlouholeté praxe přišla na několik skutečností, které vám napoví, že jednoho dne s velkou pravděpodobností dojde z vaší nebo ze strany partnera k nevěře. Anebo taky ne. Výjimky přeci potvrzují pravidla.
Cítíme se ve vztahu nešťastní. To je logické. Když se cítíme nešťastní, snažíme se hledat štěstí jinde. Navíc je prý dokázáno, že nešťastní lidé se cítí méně provinile, když svého partnera podvedou.
Rádi riskujeme. Taky lidi, co raději riskují, než sázejí na jistotu mají tendenci zažít „vzrušení“ mimo manželství. Chtějí vyjít ze stereotypu, který se pro některé s přibývajícími léty stává fakt dost nesnesitelný.
Nevěra nám přijde normální. Podle Hoyteové jde ale také o to, z jakého sociálního prostředí pocházíme a v jakém prostředí pracujeme/studujeme, zkrátka v jakém se pohybujeme. Pokud známým, přátelům a kolegům či kolegyním v práci připadá normální, že si od manželství občas čas od času potřebuje každý trochu „odpočinout“, začneme tomu sami věřit.
Jsme si citově vzdálení. Důležité je ve vztahu i to, jak moc jsme si s partnerem blízcí. Pokud spolu sexuálně žijeme jenom jednou za týden nebo dokonce za čtrnáct dní či za měsíc, nedáváme si jen tak najevo lásku tím, že se třeba obejmeme na gauči u televize, nedáme si před spaním pusu nebo se při procházce nechytneme aspoň na chvíli za ruku, pomalu, ale jistě se navzájem emočně vzdalujeme. Pak přichází na řadu osamělost a následné hledání útěchy jinde.
Jsme uzavření. Dalším potenciálním rizikem vzniku nevěry je to, že před partnerem či partnerkou nedokážeme být otevření a říkat dotyčnému všechno. Když budeme v práci při obědě zapáleně diskutovat s kolegou/kolegyní a budeme se u toho bavit, smát se, až se oběd nakonec protáhne na dvě hodiny, není to nic, za co bychom se museli stydět. Horší je, když si uvědomíme, že takhle bychom si chtěli povídat i se svojí drahou polovičkou, ale že už jsme to hezkých pár týdnů nebo snad dokonce měsíců neudělali. A namísto toho, abychom přišli domů a svému partnerovi řekli, že jsme si dnes skvěle popovídali s kolegou a že by bylo fajn se takhle občas pobavit i společně, raději mlčíme a vytváříme si v sobě tajemství, které nás dřív nebo později začne nahlodávat.
Jsme lhostejní. Pokud jste si snad doteď mysleli, že je lepší mlčet a se vším souhlasit, než se hádat a o problému a diskutovat, mýlíte se. Čím méně se budeme o svých partnerských problémech bavit a raději je neřešit, tím rychleji dospějeme k názoru, že naše sny a plány, které jsme před vstupem do manželství nebo partnerského vztahu měli, se nám rychle vzdalují. Takže bude následovat otázka: Chci ve vztahu, který mě neposouvá dál a nenaplňuje moje očekávání, pokračovat?
Možná s Monikou Hoyte budete souhlasit, možná jenom z části, nebo vůbec, nicméně abych se trochu sebestředně vrátila k sobě, mě se týkají body 1, 4 a 6. Všechno souvisí se vším. Bývalý nikdy nechtěl nic řešit, něco jsem mu vytkla a on se zavřel v ložnici s tím, že mě nebude poslouchat. Já natruc odmítala držet se s ním za ruku, opřít se mu o rameno nebo se s ním třeba dívat na televizi, aby si uvědomil, že udělal chybu, když se se mnou nechtěl o mých problémech bavit. Nakonec o to stejně ani nikdy moc nestál, takže to spíš zase ubližovalo jenom ně. A takhle to šlo pořád dokolečka, čím dál častěji, až jsem začala být vážně nešťastná. Jenže ani on ani já jsme nechtěli dělat žádný kompromisy. Navíc si byl tak jistej, že spolu zůstaneme napořád, že neměl ani snahu o náš vztah nějak pečovat. A tak jsem se jednou sebrala, sbalila se a odešla. Doslova a do písmene. K rozhodnutí mi stačil jeden jedinej den.
Už je to rok a půl a toho rozhodnutí nelituju. A mám takovej pocit, že nikdy litovat nebudu. Přetrvávat ve vztahu s člověkem, se kterým si nemáte co říct a kterýmu ani nezáleží na tom, co si myslíte a jak se cítíte, nemá cenu. Pro mě rozhodně ne. A když se tak dívám kolem sebe, možná by i jiným lidem prospělo jednou nesázet na jistotu a zariskovat. Moje babička říká: Když to nedopadne dobře, tak špatně určitě. Každá zkušenost je dobrá. Navíc život kvůli tomu nekončí. Naopak. Teprve začíná.
Zdroj foto: Pixabay.com
