Za život jsem s Mončou potkala už neuvěřitelný počet lidí. Mnoho lidí odešlo a mnoho zůstalo. Tak to v životě prostě chodí. Praví přátelé zůstanou. Většinou, když jsme se seznámily s novými lidmi, koukali na nás, jak kdybychom byly mimozemšťané nebo nějaký div světa.
Vzpomínáte na článek, ve kterém jsem dala dohromady otázky, na které se nás lidé ptají? První zajímavou otázkou vždy je: „A vy jste jako dvojčata, jo?“ Pomalu už nevím, co lidem na to mám odpovídat ????
Jaké to je mít dvojče? Všechno má své výhody a nevýhody, co si budeme povídat. Jaké to je? Úplně perfektní. Ono se říká, že když má člověk dvojče, je to úplně něco jiného, než když má sourozenec sourozence. O jedináčcích nemluvě. Ale mít někoho stejného? Výjimečnost! Mám-li začít s tím, jaké nevýhody má, napadá mě momentálně jen jedna nevýhoda. Narodily jsme se 28. března. Nikdy jsem se o znamení nikdy nezajímala, ale nedávno jsem potkala kamarádku, která se v tom vyzná. A my dvě jsme ve znamení berana. No, znáte to. Tvrdohlavost, neústupné kompromisy, a za každou cenu vyhrát hádku. A představte si, že žije beran s beranem, v jednom pokoji, 20 let. Asi máte představu, jak to někdy dopadá, že? Jinou nevýhodu nevidím. A jsem za to ráda. A výhody? Těch je nespočetně mnoho. Je tady jedna pro druhou a vždy bude. Když jedné z nás někdo ublíží, vždy jsme tu byly pro sebe. I když si, popravdě, z očí do očí neřekneme: „Mám tě ráda.“, tak to z té druhé jde poznat. Obzvlášť, když jsme jedna druhou navštěvovaly v nemocnici. To jsme obě brečely. I když šlo o maličkost. To vědomí, že ta druhá nebude spát v pokoji, protože je nemocná a leží na místě, které je hrozné (Havířovská nemocnice), je to nepříjemný pocit. Mít dvojče je perfektní!
Od malička jsme spolu šly proti světu. Byly jsme spolu pořád, jsme spolu pořád. Když jsme byly malé, opravdu to stálo za to. Občas některé historky vážně pobaví. Zamykaly jsme mamku v kuchyni a neuměly odemknout. Pudingem jsme malovaly na zdi. Lezly jsme na akvárium (bylo obrovské a ta představa. že sklo praskne, no..). Pořád jsme někam utíkaly. Vždycky jsme první kroky začaly dělat společně. Byly jsme spolu, když jsme poprvé šly do školky, do první třídy, do nové školy, do další nové školy. Byly jsme spolu proti všem, když se nám všichni smáli, že máme zrzavé vlasy a jsme stejné. Šly jsme spolu na střední školu. Seděly jsme spolu v lavici, učily jsme se spolu. Všechno jsme dělaly společně. Monča šla vždycky do všeho první, protože byla odvážnější než já. Na očkování, k zubaři, k ostatním doktorům, do všeho. Když jsem byla malá, byla mým vzorem. Když zvládla něco ona, díky ní jsem to zvládla i já. Také jsme obě chodily do gymnastiky a na pódium jsme vstupovaly obě se strachem, s nervy, že budeme pozdě s hudbou, že nevyhrajeme a neumístíme se na 1-3. místě. Na atletiku jsme chodily společně, běhaly, šplhaly, házely, skákaly jsme do dálky se skoro stejnýma výsledky. Skoro každý test byl jako přes kopírák. Byly jsme prostě neporazitelné a spolu. Já a Monča. My dvě. Nikdo nás nerozdělil.
Takže LifeStyle s mou sestrou je nejúžasnější, nejlepší, skvělý, jedinečný. A i přes všechna nedorozumění se milujeme. Život s dvojčetem je jiný vztah, než mají jiní sourozenci. Protože máme jedna druhou.
Vee
