Před lety, pěkně zabředlá v krizi, jsem narazila na knížku Louise Hay “Miluj svůj život”.
Brrr, tehdy mě takový název jen jen ještě víc vytočil. “Jak můžu milovat NĚCO TAKOVÝHO???” (Můj život tehdy opravdu nebyl nic, co bych si nutně chtěla dát ještě jednou.)
Pak jsem pochopila, později, že “můj život” a “já” vůbec nejsou oddělený veličiny, ale že spolu sakra SOUVISÍME 😀
Vzala jsem svůj život “na milost” a rozhodla jsem se, že “když už” ho žiju, tak POŘÁDNĚ. A že se teda do toho opřu a zamakám, protože KDO UŽ, když ne já, to má a může dát do pořádku? 🙂
V pekle nezastavujte
Zpočátku mi to moc nešlo. Ale aspoň se to přestalo ZHORŠOVAT. A to na startu bohatě stačí 😉
Někdy se zdálo, že TOHLE už nedám, že TAHLE PŘEKÁŽKA bude FAKT nepřelezitelná, nezbořitelná, neobejitelná. Prostě KONEČNÁ…
Jenže čím dýl jsem byla na světě, tím míň se mi to tu chtělo zabalit, “když už jsem se s tím životem tolik nadřela” 😀
Existuje termín BOD ZLOMU, který se používá pro označení místa, kdy “najednou” nám toho spousta docvaklo a všechno se změnilo.
Když se ale ohlédnu za dosavadní částí života, tak v něm sice byly významné momenty “prozření”, mezi nimi však vidím tisíce, možná miliony (miliardy? 😀 ) DROBNÝCH trpělivých obyčejných každodenních krůčků…
Jedním z mých osvědčených životních poučení je Churchillovské “Když procházíš PEKLEM, nezastavuj se.” Bývá to i častým motivem v pohádkách – hrdina či hrdinka, aby si zachránili duši (případně i další duše), dostanou za úkol “Jít, nezastavovat, klást nohu před nohu, myslet na svůj cíl a nekoukat zbytečně nalevo, napravo ani za sebe (tam už vůbec 😀 )”.
Vypadá to zpočátku jako nesmysl – cesta se zdá příliš dlouhá a nebezpečná, než aby ji bylo možné projít “bez ztráty kytičky” (nebo života). Jenže co už – NENÍ ve skutečnosti JINÁ MOŽNOST. Karty jsou ROZDANÉ – dá se s nimi buď HRÁT, jak to nejlíp jde, nebo je položit na stůl a jít “od toho”.
Jsem moc ráda (a v posledních týdnech a dnech si to uvědomuju stále intenzivněji), že jsem s těma kartama nemrskla o zem hned po narození 😀 a že jsem vytrvala až dodneška se svou vírou, že ještě není všechno ztraceno 🙂
Zúročilo se mi to. Dneska MILUJU SVŮJ ŽIVOT a není to fráze, a to ani když v něm není všechno neustále neprůstřelné a vyžehlené.
Už navíc nepotřebuju, aby to tak bylo. “Dokonalost” v konvenčním pojetí je nedosažitelná a jiným pohledem zas všechno “dokonalé” už JE 🙂
Miluju úžasné LIDI, které mám kolem sebe, miluju PŘÍLEŽITOSTI, které se denně objevují a já si z nich můžu vybírat, a miluju také čím dál víc SAMU SEBE. Vážím si toho, kam směřuji, s jakou úctou a trpělivostí jsem se naučila k životu přistupovat (ve srovnání s dřívějškem).
Neházejte Lva do popelnice
Často se mě ptáte, co všechno se dá NAUČIT.
A já si myslím, že se dá naučit HODNĚ, pokud ne VŠECHNO.
Vidím sama na sobě, kolik Lví zatvrzelosti jsem dokázala přetavit v zaměření na cíl, kolik sebestřednosti ve zdravé sebevědomí, kolik nenávisti v lásku. Kolik “já bych nikdy” jsem už zrealizovala 🙂 , ač bych to “nikdy” do sebe neřekla 😀
Co vám tímhle vším chci říct? 😉
Neházejte svého vnitřního Lva do popelnice, i když už se vám zdá orvaný, špinavý a nemoderní. No a co. Kdo říká, že do cíle musíte dojít první a v obleku a v kravatě? Že se tam nemůžete doplazit předposlední, ve zpoceném tričku a kraťasech? Kdo určil, že se všechno musí vytrhnout “přes noc” a že si nemůžeme dovolit věnovat postupné změně třeba rok, dva? Tři? Co je to proti době, po kterou jsme si ten život patlali?
Důležité je ZAČÍT. Protože když nezačneme…však vy víte, co se pak nestane 😀 I volba “nezačít” je v pořádku – ale z vlastní zkušenosti říkám, že já už bych svůj dnešní za ten původní život NEMĚNILA.
A tak to je 😉
Jolana Fišerová
PS: Možná netušíte, kdo je to “náš vnitřní Lev” a jakou má úlohu v našem životě. Dozvíte se o něm víc třeba tady.
PPS: Ve videu se dozvíte, proč nemáte panikařit, když se pustíte do změn a ony se FAKT ZAČNOU DÍT… 🙂
