Nenávist a láska: Složitý vztah s matkou a jeho překonání
Roky jsem tvrdila – odpustím komukoli cokoli, i tomu chlapovi, co mne znásilnil jsem dokázala odpustit, jen své matce nikdy neodpustím. Tak dlouho jsem to říkala, až jednou mi v plné síle došlo, že pokud se nezměním, předám to dál svým dcerám. A jednou budou ony stejně nenávidět mně.
Dívám se na tu starou, nemocnou ženu, která přede mnou leží na nemocničním lůžku.
Vím, že to kdysi byla velmi krásná žena, jenže dnes je z ní stařenka.
A vím, že když jí bylo devatenáct let, zemřela ji matka.
S léty jsem dospěla k poznání, že se s tím dodnes nevyrovnala. A díky tomu nikdy nedospěla.
Tato žena mne před lety porodila.
Dívám se na ni, hladím ji po vyhublé vrásčité ruce a cítím k ní zvláštní něhu.
Dnes je ošklivá, skoro bez vlasů, zubů. Ale je to moje matka, jediná, kterou jsem kdy měla a mám.
Žádnou jinou už nikdy mít nebudu, i kdybych chtěla sebevíc.
Hladím ji něžně i po tvářích a mám pocit, jakoby to bylo obráceně, jako bych nyní já byla matka a ona mé dítě. A odněkud z velké hloubky, z míst kde sídlí naše duše, se mi na rty derou slova, která tam byla dlouhé roky uvězněná.
Trvalo mi více jak čtyřicet let, než jsem jí tato slova řekla do očí. Je to hrozné, čtyřicet let jsem bojovala sama se sebou, se svými vzpomínkami a zážitky. Ale hlavně se svou nenávistí, která se vůči ní, mé vlastní matce stupňovala a stupňovala.
Byla jsem toho tak strašně plná a tu zlobu jsem v sobě stále živila. Jako polena na oheň jsem do svého nitra přikládala slova, která jsem od ní slyšela na pohřbu mého otce: „Jsi necitelná, jsi zlá, jsi jako z kamene. Neměla jsem tě vůbec porodit, měla jsem tě zabít.
Měla jsem tě zabít.
Měla jsem tě zabít.“
Ta slova rezonovala v mé duši dlouhé, předlouhé roky.
Mnohokrát, vždycky když jsem byla naprosto zoufalá, jsem si říkala: „Ano, mami, měla.
Měla jsi mne raději zabít už tehdy, když jsi mne nosila pod vlastním srdcem. Ta horká voda měla být ještě více horká, toho červeného vína mělo být víc…
Tak bych se neudržela v tvém těle, které mne odmítalo a odešla bych, zmizela, rozplynula se jako chuchvalec něčeho krvavého, něčeho, cos ty ve svém těle nechtěla. Pak bys mne jen spláchla do kanálu a já bych už nikdy nebyla…Nikdy bych se nestala člověkem, a nikdy bych nebyla tvou dcerou.
Asi jsem však už tehdy byla silnější než tvá nenávist, zůstala jsem v tobě a ty mne musela donosit a porodit.
Nerozuměla jsem tomu, proč jsi ke mně tak chladná. Toužila jsem po tvé lásce a objetí, toužila jsem po něčem, co jsi mi neuměla dát.
Byla jsem pro tebe jen přítěž a něco, co obtěžuje a je s tím moc práce.
A ta nenávist, kterou jsi mně už ve svém těle živila, ta se mi zažrala hluboko do těla.
Tak hluboko, až se dostala k mému srdci.
Jak jsem dospívala, má nenaplněná touha po mateřské lásce se postupně měnila a jako jed stravovala mé tělo, mou mysl. Nevěděla jsem, co je správně a co špatně, neměla jsem přirozenou ochranu, kterou dítě získává tím, že ho matka miluje. Neměla jsem vědomí lásky, to co nás provází celým životem, co nám dává jistotu, zázemí, pocit domova.
Ach matko, kdybys jen věděla, jak strašlivě jsem tě kdysi nenáviděla.
Jenže čas má své zákonitosti a dovede být krutý i milosrdný. A také dovede člověka vychovávat. Proto jsem se snažila aspoň svým dcerám dát to, čeho se nedostávalo mně, netušila jsem, že nemohu dát něco, co sama nemám. Tak strašně moc jsem se snažila, jen abych nebyla jako ty.
Jenže čím více jsem se snažila, tím více jsem dělala chyb a nechtěně jsem ubližovala. Jim, lidem kolem mě, mým nejmilejším, sobě. A za to všechno jsem matko, vinila tebe. Ty jsi byla ta, která mi nedala, co jsem potřebovala, tys mne poškodila a pokřivila, tys mne nemilovala.
Bylo to tak snadné, svalit všechnu vinu na tebe.
Ale čas šel dál a dál, a s ním mi přicházely lekce tvrdší a tvrdší.
Až jednou mi konečně došlo, že donekonečna nemohu ukazovat pomyslným prstem a říkat, to ne já, ale to máma, to ona za všechno může, to ona mne špatně vychovala.
Došlo mi, že pokud to chci změnit, musím převzít zodpovědnost za všechny své činy.
Pochopit tento fakt mi trvalo roky.
Musela jsem si říci, už jsem dospělá, žiji svůj život a budu ho žít tak, jak chci já. Ne s koulí u nohy a se svou minulostí, ale svobodně a sama za sebe. V přítomnosti, tady a teď. Pochopila jsem, že pokud mám dospět a dál neopakovat stejné chyby, musím ti matko odpustit. Nu a tak jsem odpouštěla a odpouštěla…
A začalo to být zvláštní, čím více jsem odpouštěla, tím více jsem sama sebe začala mít ráda. Pomaloučku se začaly otvírat dveře do mého srdce, o kterých jsem vůbec netušila, že je mám.
Když už to vypadalo, že jsem to zvládla a že bych se mohla začít tvářit jako hrdina, přišla nová zkouška, mnohonásobně těžší, než všechny předchozí.
V tu chvíli jsem i před tebou mami musela přiznat, že nejsem tak silná a tvrdá jak sis stále myslela, ale že jsou chvíle, kdy se dokážu hroutit i já.
Paradoxně v té slabosti najednou byla má síla, která asi i tebe přinutila začít o mně smýšlet jinak a která nás dvě konečně sblížila.
A nyní, po těch letech práce na sobě mohu s čistým svědomím říci, že se mi to podařilo. Že se ti mohu podívat do očí a z hloubky svého probuzeného srdce říci, mám tě ráda, mami…moc ráda.“
Od doby, co jsem napsala tento text, už uplynulo hodně vody…A nyní chci dodat, že maminka zemřela dva roky po našem smíření. Byla to velmi krátká doba, kdy jsem mohla cítit její lásku, ale i tak jsem za ni nesmírně vděčna a dodnes na ni s láskou vzpomínám.
Zdroj foto: Pixabay.com
