Zahalená tvář se stala univerzálním symbolem boje. Znakem příslušnosti ke kmeni, který je ve válce s virem. A každé narušení jednoty dnes vyvolává strach a chuť trestat i ty, kdo nikoho neohrožují.

Příkaz zakrývat si ústa a nos všude na veřejnosti se zrodil ve dvou krocích. V dokumentech se zprvu objevil s rozumným dovětkem, že ústa a nos je nutno si zakrývat jen tam, kde se přibližujeme k cizím lidem. V lese, na poli a na ulici, kde kolem vás není živé duše, nemá smysl roušku nosit. Vir větší vzdálenost vzduchem nezvládne a čerstvý vzduch prospívá vašemu zdraví.
Rozumné parametry ale z nařízení v druhém kroku zmizely. Vláda vydala despoticky tvrdé, kontraproduktivní nařízení. Omezení práv občanů je zbytečné. Jeho účinek je pro demokracii nežádoucí: posiluje atmosféru strachu a vytváří půdu pro další krácení svobod.

Česká rouškovaná
Nošení roušek všude venku je tak zjevně nesmyslné, až se dostalo do rozporu s postupy prvního pracoviště pro boj s infekcí v zemi – Nemocnice na Bulovce. Ta označila ústy svého ředitele a své epidemioložky soustavné nošení roušek za plýtvání. Roman Prymula už slibuje brzký konec plošných opatření, nahradit je má soubor inteligentních – tím se myslí využití technologií. Proč nezačít využitím přirozené inteligence občanů?
Rouška se stala symbolem české verze koronakrize. Kumulují se v ní pozitivní sociální síly české kutilské společnosti, která si vždy poradí. Ale vyjadřuje i neschopnost státu, který selhal v tom nejdůležitějším: v preventivní ochraně svých občanů, zejména zdravotníků. Tedy těch, kteří proti virové nákaze bojují přímo, bez bezpečného krytu obrazovek a domovních stěn.

Rouška neboli ústenka, která se mezitím stala povinnou výbavou každého, kdo vyjde z karanténního bezpečí svého bytu, do sebe nasála daleko více symbolické energie. Ačkoliv lékaři od počátku upozorňují, že toho, kdo roušku nosí, fakticky nechrání – a jen velmi minimálně ochraňuje ty, s nimiž se nositel setká -, vznikl falešný dojem, že rouška je proti viru zbraní číslo jedna. Že když ji nosíme, máme z poloviny vyhráno. Zdravotně je to pochopitelně nesmysl, mentálně to ale v jistém smyslu platí, protože odpovědné nošení roušky ukazuje velkou míru hromadné autodisciplíny, bez níž se boj s žádnou infekcí neobejde.

Virokracie
Rouška, kterou nosíme z donucení, a nikoli kvůli poznání a pochopení její skutečné antiinfekční funkce, je symbolem zbavování se odpovědnosti. Je obrazem transformace individua v pouhou součást společenské masy, která je řízena někým, kdo nejlépe ví, jak se věci mají, třebaže nařizuje něco, co sám v detailním vysvětlení funkce takového omezeného ochranného prostředku částečně zpochybňuje.
Rouškovaná se stala národním sportem. A nejspíš jsme i hrdí, jakých světových úspěchů v zakrývání úst a nosu jsme dosáhli. Teď přichází čas na to, abychom mysleli také na svou svobodu. A aby vláda zmírnila nesmyslně tvrdé nařízení, které nám bez účelu brání v polích a na lukách dýchat volně, bez roušek.