MÁ ODVRÁCENÁ STRANA :-)

Během karantény jsem byla nejenom schopná, statečná, pracovitá, houževnatá, multifunkční …ale taky sprostá, nasraná a hysterická.
Nejčastější věta: Proč zase k**va nefunguje ta wi-fi?!? se vrývala do panelákových zdí.
Wi-fi se stala středobodem vesmíru.
Další věta: “Proč? Proč? Proč je to vždycky tak, když potřebuju odeslat důležitej mail, mi nefunguje wi-fi? (byla přetížená i VPN – tedy server z práce na dálku). Ale brutálně. Čas mi v těchto momentech připadal neúprosný a rostl přede mnou jako palma. Nenávidím palmy, pokud nejsou tam, kde mají být, a sice NA PLÁŽI. Jenže tu k**va taky dlouho neuvidím!
“Kde mám do p**le svoje brejle,” byla nejčastější věta druhá. Jako bych vzadu slyšela svého partnera, který praví: “Kdyby sis věci dávala na svoje místo, tak…”. Tak už jenom ta představa, že to řekne, mne nasrala ještě víc.
Nejčastější problémy při práci s počítačem, které mi způsobovaly kolapsy mozku: Dokument Word NEODPOVÍDÁ, Outlook NEODPOVÍDÁ, Server NEODPOVÍDÁ. Nikdo neodpovídá! Všechno je pomalý, do prdele pomalý a to se mi nehodí, protože já to potřebuju mít rychlý, abych mohla jít učit, pak uvařit a pak jít do hudebky. Tvl! Padá server: Něco si přej! Seru na romantiku, já chci mít KLIIIDDD!!!!!!!!!!!!!!!!!
Kde mám do h***lu svoji nabíječku?
Začínalo mi docházet, že mi začíná docházet dech. Denně jsem dezinfikovala kliky, záchod, povrchy…chvílemi jsem zvažovala, jestli si nemám dát panáka SAVA. Preventivně! Ale co játra? Ta potřebuju na víno. Bez toho to nedám. Usedám večer po celodenní jízdě, tupě zírám do počítače a zapínám film.
Během karantény jsem se stala hotovým filmovým nadšencem i kritikem. Detektivky, dobrodružné, dokumenty, české, zahraniční. Moje oči tolik příběhů neviděly ani nepamatuju. V noci se mi o nich zdálo. Ráno jsem nevěděla, co je fikce a co realita, ale do reality mne vrátilo další nejvíce skloňované slovo karantény: BAKALÁŘ.
Snažila jsem se lahví od vína zbavovat diskrétně. Jenže kontejner na sklo byl přeplněný a láhve z něj vytékaly. Cítila jsem tu sounáležitost všech matek v ulici. Eh?
Bakalář mi způsoboval dávicí reflex stejně tak jako můj pracovní mail: CO TAM ZASE BUDE? Můj pracovní mail ani bakalář NIKDY nezklamali, bylo tam VŽDY něco výživného.
První “hysák” přišel asi po třech nebo čtyřech týdnech a musela jsem u toho vypadat jako Viktorka u splavu nové generace. Zavřela jsem se do ložnice, mrskla jsem s sebou o postel (na břicho) a vztekle jsem bušila rukama do matrace. Prostěradlo jsem poslintala sprostýma nadávkama a zalila ho potoky slz z jezera Sebelítost. Do obýváku, který suploval školní třídu, jsem se vrátila s pocitem, že jsem to posrala. Možná to napravím jako školnice o víkendu, až budu skládat novou sedačku a křesla, aby měl můj jediný žák větší pohodlí.
Mé pocity, že jsem to posrala na všech, frontách rostly exponenciálně, jako ta epidemie.
Začala jsem vnímat svoji ženskost, ale místo toho, abych si ji doma užila s nonšalancí a lehkovážností, jsem zjistila, že jsem přestala používat make-up, RTĚNKU a začala jsem nosit tepláky.
Po více jak měsíci se ze mne stala BREČAVKA OBECNÁ. Můj zářivý úsměv občas alternoval ten ponurý.
Praskly mi oba koutky u úst. Zašla jsem do lékárny pro vitamín B.
Pochopila jsem, že tajemství našich temných stránek spočívá v tom, že žádné tajemství NEEXISTUJE. Takhle to prostě je a basta.
Rozdělila jsem si obyvatele mojí čtvrti na několik kategorií: hulváti, tlušťoši, ukecaný báby, žalobníčci, bezmozci, ztracení, prasata, ale i na duchaplní, ohleduplní, čistotní a milí. Byla to veliká sociologická studie, která opět políbila mé sny.
Zjistila jsem, že svého syna opravdu, ale opravdu miluju. Zcela vážně! Zatímco jiní rodiče posílali své “parchanty” k prarodičům, aby si odpočinuli, tak já jsem si čas s ním užila na maximum. Být mámou je těžké i přesto. Snažila jsem se i přes všechny mé nedostatky na sebe nebýt fena.
Někdy jsem měla pocit, že žiju v hodině nula. Ten pocit byl kolísavý jako ta wi-fi.
Zjistila jsem, že jsem zase tlustá. A do toho se mi ve vlasech objevily snad nové a nové šediny. Rozběhly se po mé lebce jako surikaty.
Přišly chvíle, kdy jsem zoufale toužila po tom být doma sama. Smůla. Šla jsem párkrát alespoň sama ven. Do uší jsem si pustila EMINEMA a měla jsem pocit, že on je jediný, který mne chápe. On totiž žije v karanténě už roky, “díky” tomu, že ho zná prostě celý svět. Proto je asi tak hustej. Hltala jsem každé jeho slovo.
V Bakaláři přistál úkol z TV: aby si prý děti změřily, jak dlouho jim trvá vynést odpadky. Běh na čas. Tři pokusy a poslat učiteli čas, který byl nejlepší. To bylo první DÚ, které jsme nezpracovali. Nechci tu snižovat autoritu učitelů, bo si jich vážím, ale tentokrát jsem měla chuť napsat: Pane učiteli, vaše emaily padají do spamů.
Úkolů přibývalo, práce taky, dvakrát mi přetekla polévka, pořád mi někdo volal a něco po mě chtěl, v noci jsem špatně spala…jedno ráno jsem měla jít dělat s někým rozhovor a nešlo mi učesat si ten debilní drdol plnej šedivých vlasů, který jsem se snažila nějak obarvit, ale ani ta barva se mnou snad nechtěla být…dostala jsem další hysák a hroutila jsem se z úplných drobností. V tramvaji mne začal kolem krku škrtit stud. Nepřebil to ani Eminem.
A dál už to asi nemá cenu rozebírat. Slova jako prdel, ty vole, kurva, se na to vyseru, už nemůžu, já mám fakt jen jedny nervy, dejte mi už všichni pokoj … snad vystihují vše.

Statečnost není o tom, že se chováte jako vycvičený voják. Statečnost je o tom, si tohle projít a i přesto ráno vstát s pocitem: “JÁ TO ZVLÁDNU”.