V úterý 2. 2. prošel Parlamentem horce diskutovaný zákon, takzvaný pandemický. Jeho podstatou je rozšíření donucovacích pravomocí státu v otázkách, souvisejících s pandemií COVIDu-19 – například nařizovat testování podnikatelům, nebo předškolákům. Oproti původním návrhům navíc zákon není nijak časově omezen. To se nelíbilo opozici v čele se Stranou přímé demokracie a jejím předsedou Tomiem Okamurou.

Nezvykle měkký Tomio

Jak předem ohlásila, vydržela SPD hlasování technickými fígly takzvané obstrukce zdržovat dlouhých 35 hodin. Je samozřejmé, že během téhle takzvané obstrukce jsou emoce dost divoké. „Užili“ jsme si tak v médiích i hádku Tomia Okamury s bratrem Hayatem. Hayato Tomia počastoval tím, že „jde na ruku Kremlu“, zatímco Tomio kontroval nezvykle měkce: „Mám bratra rád…“

Byli jsme svědkem něčeho, co by se dalo připodobnit ke krizi ve vztahu. Tento vztah tvoří dvě strany, které jsou schopné se na něčem shodnout jen občas. Tedy, v případě našich „hochů (a dívek) v lavicích“ (bohužel nemáme v parlamentu žádnou lavici trestnou…) spíše málokdy.

Jak se to řeší v případě manželství? Většinou rozvodem, ten však v Parlamentu nepřichází v úvahu, a ostatně i v osobních vztazích se jím někdy vztahy spíše vyostří. Naštěstí už řádnou dobu zná náš právní řád instituci mediátora. Ve chvíli, kdy dochází k neustálým konfliktům, je dobré ho zavolat na pomoc.

Diana Lokajíčková: Jak to vidí mediátor

Tak jsme si pozvaly Dianu Lokajíčkovou, ženu mnoha talentů. Diana studuje na malý doktorát na právnické fakultě, současně už aktivně vede mediaci sporů, působí i jako facilitátor, tedy někdo, kdo umí konstruktivně vést diskusi, a pracuje jako advokátní koncipientka.

Diana se bude pro Ženy s.r.o. občas dívat na dění u nás i ve světě jinýma očima – očima profesionálky, která umí řešit i složité spory smírnou dohodou. Kdyby měl každý z nás výcvik mediátora, možná by bylo na světě o něco lépe

A co říká na pětatřicet hodin plných emocí?

„Jako zapsaná mediátorka pomáhám třeba při rozvodech, sporech na pracovišti mezi kolegy, vyjednávání odborů s manažery firem o platech, sousedských nebo dědických sporech. Parlament jsem tedy ještě nezkoušela, ale upřímně řečeno, podstata řešení konfliktu je vždycky stejná. Hledá se řešení situace, které je pro všechny zúčastněné přijatelné a se kterým jsou spokojení.

Takže, co bych dělala? Pomocí otevřených otázek bych nejdřív zjistila, co každá ze stran chce a jaké jsou její motivy. Takové základní otázky jsou: Co vám to umožní? Čeho tím chcete docílit?

Pomohla bych přítomným podívat se na celou situaci s nadhledem a očima druhé strany, bez předsudků a emocí.

Délka hlasování totiž neodpovídá nic o kvalitě diskuse a toho jsme byli svědky. Vyčerpání, stres, emoce, to je ovšem něco, co zažíváme občas všichni a je jedno, jestli na půdě Poslanecké sněmovny nebo doma.

„Slušnost a pokora se příliš nenosí. Místo toho, abychom si navzájem naslouchali a snažili se porozumět, tlačí jedna strana své řešení bez ohledu na následky.“

 

Rádi nadáváme na Parlament, ale z druhé strany musím říct, že je ve výsledku jen odrazem dnešní společnosti. Slušnost a pokora se příliš nenosí. Místo toho, abychom si navzájem naslouchali a snažili se porozumět, tlačí jedna strana své řešení bez ohledu na následky. Protistrana se pak dostává do role oběti, často (zne)užívá svých možností, aby takovému řešení zabránila a hraje tak vlastně stejnou hru. Takže co s tím? Asi začít u sebe.“

Autor: Diana Lokajčíková
Foto: archiv Diany Lokajíčkové, Shutterstock