Boj s dermatilománií: Uvědomění si vlastních pocitů a emocí
Když jsem si dnes ráno položila tuto otázku, napadlo mě spousta odpovědí jako třeba „náročný“, „namáhavý“, „stresující“. Takový totiž život s dermatilománií je. Mnohem podstatnější uvědomění se ale skrývá v hloubi samotné otázky. Ještě donedávna jsem si totiž nechtěla přiznat, že můj život neprožívám jen já sama se sebou, ale ještě S NĚČÍM DALŠÍM. Tím něčím je dermatilománie.
Tak, jako se cukrovkáři více či méně postupně smiřují s tím, že budou žít život s cukrovkou, musela jsem se i já smířit s tím, že žiji s dermatilománií. Předchozích asi 12 let jsem tuto myšlenku popírala a více či méně se svojí nemocí bojovala. Až nedávno jsem však pochopila, jak MOCNÉ je přiznání, pojmenování reality. Najednou už nemám pocit, že má nemoc vítězí NADE mnou. Už vím, že JÁ žiji S NÍ.
Podstatnou část mého života jsem žila V BOJI s dermatilománií. Nemoc nade mnou často přebírala kontrolu a mně tak ubírala sebedůvěry a okrádala mě o pocit VLASTNĚNÍ mého života. Patřil totiž jí.
Pokud mám mluvit z tohoto již (naštěstí) překonaného úhlu pohledu, pak byl život s dermatiománií šílený. Nekončící koloběh viny a ztráty sebekontroly, protkaný chvílemi hlubokého transu během sebeútoku (škrábání). V ty chvíle (většinou hodiny!) jsem utíkala od vnějšího silného stresu do svého vnitřního světa, ve kterém panoval hluboký klid.
Během mého transu podobného opojení však docházelo k určitému od-osobnění se od vlastní pleti. Jako by se jednalo o nějaký vnější předmět, který bylo třeba vyčistit. Pór za pórem, stroupek za stroupkem… Až jsem měla dokrvavený celý obličej, celý dekolt. A často i záda.
Pamatuji si velmi živě, že moje nejtěžší období přišlo zrovna v době, kdy jsem začala učit na střední, později základní škole. Zrovna ve chvíli, kdy jsem měla být příkladem jen o pár let mladším lidem… Při budování autority vám rádoby „beďary“ (ve skutečnosti vlastnoručně vyrobené záněty a jizvy) vážně nepomáhají.
„Prostě šílenství na těle i na duši.“
Sice nikdo nikdy neměl směrem k mému „akné“ jedinou poznámku (což se až divím, protože žáci většinou nenechají na učitelích nit suchou), ale můj vlastní pocit SELHÁNÍ a STUDU vše plně vynahradil. Nulové sebevědomí, tuny make-upu a přestávky mezi hodinami strávené přepudrováváním už tak dost zubožené pleti. Takhle vypadala většina mého veřejného života s dermatilománií.
V soukromí jsem pak vždy vytáhla zrcátko a čile se snažila o to, abych svou pleť konečně „DOVYČISTILA“ tak, aby již byla pro další den konečně čistá a skončilo tak moje trápení se studem z jizev a boláků. Každé takové dovyčištění však trvalo v průměru 2 hodiny (!), takže výsledek byl ještě horší, než předtím. Prostě šílenství na těle i na duši.
Kde nastal ten zlom?
Naštěstí jsem už přijala za svoji myšlenku, že dermatilománie je, alespoň prozatím, MOJÍ SOUČÁSTÍ, a tudíž bych si jen dál strašlivě ubližovala, kdybych proti ní (= proti sobě) nadále bojovala.
Ikdyž to bylo zpočátku ponižující, rozhodla jsem se PŘIZNAT SI, že touto nemocí trpím a je tak součástí mého života. A světe div se – život začal být o mnoho příjemnější. Dermatilománie už se nepotřebuje projevovat ve své nejhorší podobě a já ji čím dál více a lépe ovládám.
Domnívám se, že připuštěním si, že dermatilománie je součástí mého světa, jsem podstoupila něco, čemu se říká SEBEPŘIJETÍ. A mé dosavadní zkušenosti říkají, že se jedná o jeden ze základních pilířů potřebných pro překonání dermatilománie. Sebepřijetí je nezbytným předpokladem pro sebelásku, která je podle mě všelék na všechny úzkosti a s nimi spojené „novodobé“ poruchy těla. A že jich je! (dermatilománie, trichotilománie, trichofabie, dermatofagie, onychotilománie… mám pokračovat?)
Jelikož už se netvářím, že se mě dermatilománie netýká, ale naopak s její přítomností ve svém životě počítám, jsem na ni už připravená. Už vím, že když si jdu ráno vytrhat obočí, že hrozí, že se na sebe v zrcadle dlouze zadívám a pak se neudržím. Vím dopředu, že to asi přijde, a proto si ještě předtím rozmyslím, který ze svých osvědčených tipů pro dnešek použiji. A ono to vážně funguje. Dokud jsem si však nalhávala, že svoji nemoc zvládnu VŮLÍ a že vážně není součástí mého života, nepomohla mi ani svěcená voda.
Jak se mi žije dnes?
Dnes se mi s dermatilománií žije plus mínus normálně. Každé ráno se budím s tím, že jsem zvědavá, kdy mě zase překvapí, a každý den mám tak 5x – 10x nutkání jí podlehnout. Někdy se mi to stane jednou, jindy dvakrát. Ale pokaždé maximálně na minutku nebo dvě, už to nejsou CELÉ HODINY. Musím se hlídat a dívat se sama na sebe jako na malé dítě, které neustále potřebuje mateřský dozor, ale funguje to. V kombinaci se sebepřijetím se jedná o recept na šťastný život, vážně.
A hlavně – přijmula jsem, že nejsem dokonalá a konečně už po tom ani netoužím. Prostě mám občas na obličeji nějakou jizvičku, která mi připomíná, co všechno mám za sebou, a která dává mi sílu bojovat dál a svoje zkušenosti sdílet tak, aby mohly pomoci i ostatním.
Jsem autorka Příručky první pomoci pro dermatiloman(k)y,
která obsahuje 4+1 radu pro OKAMŽITOU ÚLEVU Vaší kůži
i mysli. Příručku si můžete zdarma stáhnout tady.
Můj web, vytvořený pro osvětu dermatilománie a dalších kožně-psychických problémů, můžete navštívit zde.
Děkuji Vám za to, že jste dočetli až sem, a přeji vám krásný den!
L. *heart*
www.luckastastna.cz
Zdroj foto: Lucka Šťastná
